Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

6. kapitola: O lásce až za hrob

Uběhl asi týden.

Ale ty přeskakuješ podrobnosti! Kde jste si tedy udělaly ten záchod?

Neříkals, že se mám obejít bez nechutných podrobností?

Dobře... A sprchu?

Daryle... Že to zmiňuješ zrovna ty.

Co je?! Narážíš snad na to, že nevoním?

Prosimtě. Ty vždycky. Můžu pokračovat?

Jo.

Takže, uběhl asi týden, co jsem byla ve společnosti Chloe a Violet. Zmiňovala jsem se o tom, že když se líbají, je jim jedno, že se dívám? Ne? To je jedno... Řekly jsme si, že zůstávat na jednom místě dlouho je nebezpečné. Vyprávěla jsem jim o Atlantě a shodly jsme se, že tohle zažít podruhé nechceme.

Holky byly starší, takže se nějak přirozeně chopily toho, aby mi co nejvíc ukázaly a naučily. Naučil jsi mě dost, Daryle. Řeknu ti upřímně: Zíraly, co dokážu. Jaký mám gryf na mrtvý, jak rychle a obratně dokážu sbírat zásoby... V závěru jsem vlastně učila já je.

Každopádně, cestovaly jsme. Chvíli pěšky, pak se Chloe podařilo nastartovat nějaký auto.

Netvař se tak, já neřídila. No vážně!

Jela nazdařbůh, někdy takovou rychlostí, že by jí kdejaký závodník záviděl. Vi milovala rychlou jízdu. Moc ráda se vykláněla z okénka a křičela. Zbožňovala, když jí vítr čechral vlasy. Naučila mě, jaký to je, vystrkovat z auta ruce a bojovat dlaněmi se vzduchem, co se tlačí proti nim. Když byla Chloe pryč, taky mi ráda vyprávěla. O všem možném. O jejím světě předtím. Měla staršího bratra, ale ten umřel jen pár dní po tom, co to začalo. Prostě nevěřil, že jsou ti mrtví mrtví. Chtěl mluvit se svým sousedem. Když mu to nedovolili, vyplížil se v noci a šel ho hledat.

Ten soused byl...?

Jo.

Taky mi vyprávěla o škole. O tom, jak potkala Chloe. Prý na nějaký sportovní školní akci. Vi hrála fotbal, víš? Chloe zase ráda fandila, ale talent měla spíš na zpěv. Violet vůbec. Jednou jsem ji přemluvila, ať mi zazpívá. Bála jsem se, že mi upadnou uši.

A tos neslyšela mě!

Chci tě slyšet?

Určitě.

Dobře. Pak mi zazpíváš.

Violet byla skvělá. Ve všem, kromě zpěvu. Ptáš se, jaká byla Chloe? Neříkám, že jsem ji neměla ráda. Jen byla... Víc hádavá, víc nervní a víc impulzivní, než bych si asi přála. Ne... Nevím, že by se jí Vi vyhýbala. Jen se začaly častěji hádat. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme často mluvily o tom, co bude, až se svět zase uzdraví, ale ono se nic nelepšilo a my marně čekaly... Možná. Víš, možná jsme jen všichni byli vynervovaný. Ale zvládly jsme to, všechny tři. Když jsem holky ztratila, zemřely zamilovaný jedna do druhý.

Jak se to stalo?

Mrtví.

Bylo to dva roky poté. Vlastně, potkala jsem Neganovy lidi jen pár dní potom.

Nebyla to žádná velká horda, ale nějak nám to nevyšlo. Nevzpomínám si, že by Violet zakřičela. Jen jsme viděly, že krvácí. Zabila jsem toho chodce, co to měl na svědomí, a Chloe chytla padající Vi do náruče. Tehdy jsme si uvědomily, že křičet nemohla. Kousnul jí do krku. Umírala rychle, snažila se mluvit, ale prostě nemohla. Vzpomínám si, že měla oči plné slz. A že když umřela, usmívala se.

„Nemůžu,“ vzlykala Chloe. „Já nemůžu!“

„Co nemůžeš?“ ptala jsem se opatrně. Věděla jsem, že se to nejspíš nehodí, ale já jí opravdu nerozuměla. Podívala se na mě tak děsivě prázdným pohledem, že jsem se reálně bála.

„Nemůžu ji nechat odejít samotnou.“

Nechápala jsem. Ale ona vytáhla z kalhot pistoli a vtiskla mi ji do ruky.

„Pomoz mi,“ řekla.

„S Vi?“

„Se mnou. Já sama... Nemůžu. Ty musíš.“

Konečně jsem pochopila, ale nemohla jsem to přijmout. Vím jen, že jsem vrtěla hlavou, zatímco ona přikyvovala a brečela. Strašně to potřebovala.

„Nedokážu to.“

„Jen zavři oči, Steph. Bude to snazší... Prosím. Nemám koho jiného poprosit.“

Řekni, žes neposlechla.

Víš, Chloe měla pravdu. Je to o tolik snazší, když se nedíváš.