Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

Epilog

Umřela mu v náručí. Chvěl se, po tvářích mu stékaly slzy. Nedokázal ji zachránit. Ani to nezkoušel. Věděl, že s prostřelenou plící nemá nejmenší šanci dostat ji do Alexandrie včas, obzvlášť, když ani neví, kde je, jak daleko, když nemá dost síly téměř ani na to, aby vstal sám, natož aby nesl ji. Musel ji tu nechat. Ale jak mohl?

Co znamená žít? Co znamená zemřít? Jaké jsou poslední myšlenky umírajícího? A jak poznám, která myšlenka je poslední? Kdy se mám loučit? A kdy nechat srdce, aby učinilo svůj poslední úder? Můžu to ovládat?

Zvedl se s těžkým srdcem i hlavou. Sotva se zvednout dokázal. Třásl se, když se k ní obracel zády. Nenáviděl se za to, že to nedokázal. Nedokázal to skončit. Nedokázal zasadit tu osudnou ránu, která zaručí, že se nevrátí.

Co když jsem se nevrátila? Pomyslela jsem si předtím. Co když právě teď obcházím Útočiště, chrčím a hledám, koho sežeru?

Odcházel. Šlo to hůře, než by si kdy dovedl představit. A přesto nemohl jinak. Nedokázal ji zachránit. Zastavit to. Prostě nemohl.

Možná právě teď k někomu přicházím. On se otáčí. V ruce má nůž. Možná pistoli. Míří na mě. Má čas. Jsem daleko.

Došel sotva několik kilometrů, když uslyšel, že se za ním šourá nějaký chodec. Unaveně se ohlédl. V očích měl slzy.

Možná se blížím. Třeba není dost šikovný nebo dost silný na to, aby mne dokázal zastavit.

Přesto, že byla mrtvá a měla tak děsivě mléčné oči a krvavou skvrnu na prsou, to, že to byla ona a to, že na zápěstí měla vytetované jeho jméno, způsobovalo, že mu připadala krásná. Pomalu zvedl kuši. Pomalu do ní zasazoval šipku. Upadla na zem. Třásly se mu ruce.

Je možné, že si mrtví opravdu mohou v koutku duše myslet, že žijí? Že jsou mezi svými milovanými? Že nevidí a neslyší, co se skutečně děje?

Konečně je šipka zasazena. On střílí.

V poslední milisekundě na tomto světě konečně vím, co se děje. Ve chvíli, kdy se šipka z kuše dotkne mé kůže, v okamžiku, kdy umírám.

Vidím tě.