Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

7. kapitola: Dokud dýchám, stojí to za to

Neodvažovala jsem se otevřít oči. Ten výstřel zaduněl a já věděla, že je to nebezpečné. Věděla jsem, že už jen za zvukem střelby mohou přijít, a také jsem věděla, že se Violet může vrátit. A věděla jsem, že se určitě vrátí, pokud jí v tom nezabráním. Jenže Daryle, já nemohla. Třásla jsem se a po tvářích mi stékaly slzy ze zavřených očí.

Konečně jsem je otevřela - a vykřikla. Ten pohled na mě byl moc. Myslím, že ve chvíli, kdy jsem viděla Chloe, jak leží na Vi, v okamžiku, kdy jsem viděla, jak se na jejím těle mísí jejich krev, jsem si uvědomila, že jsem dítě. Že jsem mladší než ony a že na to nejsem připravená. A také jsem si uvědomila, tak moc, jako předtím ne, že teď jsem opravdu sama. Zastřelila jsem svoji kamarádku. Nezáleželo na tom, že si to přála. Zabila jsem ji a přišla jsem o posledního společníka. Hlavou mi běželo: Až umřu já, nikdo se to nedozví. A musím ti říct, že jsem sakra umřít chtěla.

Když jsem pak šla lesem, s poslední kulkou pořád ještě ve zbrani - prostě jsem nemohla, promiň, Vi - myslela jsem jen na to. Nechci být sama. A jestli žít znamená být sama, chci umřít. Nedokázala jsem se smířit s tím, že už nikoho nemám.

V tom ti rozumím. Bojím se toho samého. Že budu poslední.

Jestli chceš, zůstanu poslední s tebou.

Pak bych nebyl poslední. Ale moc bych si to tak přál. Děkuju.

Jasně. Steph a Daryl. Dva poslední blázni, co pořád ještě bojují.

Považovala jsem se za blázna. Opravdu. Pamatuji si tu hlášku z jednoho filmu. Ale už vůbec nevím, jaký to byl. Nic není ztracené, dokud za to ještě bojuje poslední blázen. Je to lež. Krutá lež, která mi ale zněla v hlavě a já se jí držela jako tonoucí stébla. Nedržela se mě ta víra dlouho. Pořád jsem si říkala, zač vlastně bojuju. Proč se snažím. Je to proto, abych viděla umírat všechny další blázny, pokud ještě nějaký je? Kde ti je konec, Daryle? Pomyslela jsem si. A ty, Merle? Dostal ses aspoň z města? Nebo tě dostali jen o uličku dál? Proč nedostali mě?

O pár dní později jsem ztratila trpělivost. Stála jsem u stromu, hlavu opřenou a trochu zakloněnou. Pod bradou jsem držela pistoli. Klepala jsem se.

Je to snazší, když se nedíváš, zněla mi v hlavě Chloina slova. Prostě zavři oči.

Zavřela jsem je. Svírala jsem zbraň oběma rukama. Naposledy jsem se nadechla. Vnímala jsem tu vůni lesa. Je hezké umřít tady. Tam, kde to voní.

Nikdo se nedozví, že jsem zemřela. Nikdo pro mě nebude plakat. A pokud je po smrti něco dalšího, bude tam Vi. A Chloe. Máma. Táta. Ty. Budou tam všichni, kteří mi chybí. Tak proč otálím?

Nepatrně jsem stiskla spoušť. Nic se nedělo. Musela jsem silněji. Byla jsem na sebe naštvaná, že nedokážu víc zabrat, a přesto jsem nemohla.

Tak už dělej! okřikla jsem se v duchu.

„Tak už dělej,“ řekl nějaký muž to samé jako v mé ozvěně. „Ale být tebou, tak to nedělám.“

Otevřela jsem oči a podívala se trochu vystrašeně na blonďatého muže s narezlým strništěm, které by mu bylo zakrývalo zjizvenou tvář, kdyby přes jizvu vousy znovu rostly, ale nedělo se tak. Ta strana obličeje tedy byla holá a nepřirozeně zcvrklá. Z té podivné, nehezké tváře se na mě dívaly dvě bledě modré oči.

„Proč?“ zeptala jsem se ho, ale ruku se zbraní spustila k tělu.

„Pořád dýcháš, ne?“ usmál se. Zuby měl zkažené, ale žádný mu nechyběl. To bylo fajn.

„No... Jo, pokud vím.“

„Pak to pořád stojí za to. Jsem Dwight,“ představil se a podal mi ruku.

„Stephany.“ Sjela jsem ho pohledem.

Plavé vlasy měl svázané černou gumičkou, aby mu nevlály a nemohl jej za ně chytit žádný chodec. Oblečený byl trochu jako ty. Upnuté kalhoty z pevné látky, obvázané nohavice, aby se nevyhrnovaly, tričko a kvalitní kožená hnědá bunda. Na zádech měl kuši, za opaskem nůž a pistoli. Oba dva víte, jak přežít. Možná proto, jak mi tě připomněl, jsem si s ním připadala v bezpečí.

„Poblíž mám rozhozený tábor,“ řekl, jako by se nechumelilo. „Máš hlad?“

Můj žaludek se hlasitě připomněl ještě dřív, než jsem stihla odpovědět.

„Jako vlk,“ kývla jsem.

Podal mi dlouhý lovecký nůž.

„Když mi pomůžeš, rád se o úlovek podělím.“ S úsměvem na rtech jsem nic nenamítala.