Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

8. kapitola: Smutný muž

V ohni praskalo, jak se pálilo suché roští. Zatímco jsme čekali, než se oheň rozhoří, Dwight stahoval z kůže ty dvě vydry a já se snažila vykuchat rybu. Moc mi to nešlo. Nakonec jsem si s výkřikem strčila do pusy zakrvácený prst. Smrděl rybinou.

Dwight se na mě podíval, odložil svoji práci a ze svého batohu vyhrabal náplast. Předtím, než mi prst ošetřil, otřel ho hadrem namočeným v troše vody z láhve.

„Zrovna jsem tě chtěl chválit, když sis to pokazila,“ popíchl mě.

„Rybu kuchám prvně.“

„Neříkej.“ Zazubil se na mě. „Co jinak jíš?“

„No... Jeleny, zajíce... A veverky.“

„Chápu. U řek se moc často nezdržuješ.“

„No... Přijde mi, že ta voda moc hučí.“ Zasmál se.

„Jsou hlasitější věci. Třeba takový výstřel do brady.“

„Hele!“ ohradila jsem se. „Neudělala jsem to.“

„Ale vypadalas docela přesvědčivě. Skoro bych ti to věřil. Proč vlastně?“

„Já... Zastřelila jsem svoji kamarádku.“

„Drsná. Měl bych si dávat majzla, co?“

„Tak to není. Prosila mě o to. Pokousali jí holku.“

Kývnul. Chvíli mlčel, v očích se mu na moment objevil nějaký pocit. Lítost? Pochopení?

„To chce odvahu. Já bych to nedokázal.“

„Zabít kamaráda?“ zjišťovala jsem opatrně.

„Umřít pro něj.“

„Milovala ji.“

„Ani pro svoji ženu bych to nedokázal. I když ji miluju.“

Sklopila jsem pohled. Mám se na ni ptát? Mám zjišťovat, proč o své ženě jen mluví, ale nemá ji po boku? Každopádně, pro něj ten rozhovor zdá se skončil. Vrátil se ke své práci, jakmile jsem měla malé říznutí zalepené. Rozhodla jsem se, že když přesně nevím, co říct, budu mlčet. Dodělala jsem, co jsem měla a pak ho nechala, aby všechno maso opekl. Poprvé promluvil až tehdy, když mi dával kus opečené vydry okořeněné trochou bylinek. Popřál mi totiž dobrou chuť.

„Děkuju,“ usmála jsem se. „Tobě taky.“

Když jsme se najedli, jen jsme leželi v mechu a pozorovali pomalu vycházející hvězdy.

„Dwighte?“

„Jo?“

„Kde máš skupinu?“

„Jsem sám. O všechny jsem přišel.“ Podíval se na mě, vyčetl mi tu otázku z očí. „Jo, o Sherry taky.“

„Jaká byla?“

„Úžasná. Milující, něžná, ale zároveň i od rány. Nic si nenechala líbit.“ Usmál se. „V očích měla jiskru. Byla... Jako oheň.“

„Co se jí stalo?“ Smutně se na mě podíval. V těch bledě modrých očích bylo tolik bolesti, až jsem té otázky zalitovala.

„Vyhasla.“

„Promiň,“ zašeptala jsem. „Nebudu se ptát.“

„To je v tomhle světě to nejbezpečnější, co můžeš udělat. Neptat se, neodporovat, držet hubu a krok. Jsi chytrá. Já nebyl.“

Proč jen jsem tušila, že to má něco společného s tou jizvou?

„Jak se ti to stalo?“

„Jindy. Jsem unavenej.“

„Dobře. Dobrou noc. A... Dwighte?“

„Hm?“

„Děkuju.“

„Nemáš za co, hrdinko.“ Tak smutně se usmíval, že jsem si vůbec nebyla jistá, jak to myslel. Neptala jsem se.