MY LOVESTORY {DOKONČENO}

- 33. kapitola -

- pohled Bee -

Leželi jsme na terase a jen si užívali přítomnosti toho druhého. Dneska má vlastně přijít taky Marin s Diou. Zase jsme museli ztratit pojem o čase, protože je skoro dvanáct a malý si žádá o jídlo. Sundala jsem si ramínko pyžama a nechala ho, ať jí. Sledoval mě svýma velkýma kukadlama a tvářil se spokojeně. Tony si náš přitáhnul do objetí a opřel si hlavu o moje rameno. Nakonec si Danielek ještě odříhnul. "Uspíš ho prosím?" zeptala jsem se Tonyho. "Není problém." řekl a už toho mi ho už bral z náruče. Oba jsem políbila do vlasů a šla udělat oběd. Moc jsem se s tím nesrala a prostě udělala těstovinový salát s kuřecím. Do hodiny jsme byly po jídle a přišli Dia s Marinem. Hned se zmocnili role hraní si s Danielkem a u toho jsme si povídali ovšem možným i nemožným. Na toco nám chtěli říct se nedostalo. Odešli asi kolem třetí, že si prej potřebujou ještě něco zařídit a mě napadla geniální věc. "Jdem na procházku. Vemem kočár, Dema a půjdem na moje oblíbený místo." "Můžem. Jdu sbalit věci." opověděl mi Tony a já šla převlíknout sebe i to malý štěstí. Vyšli jsme a Tony mi hned vzal kočárek z ruky. Zasmála jsem se tomu a propletla naše prsty. Dem šel poslušně vedle kočárku a hlídal Dana. Pomalu jsme šli a nechávali Strakonice za námi. Prošli jsme lesíkem a dostali se na menší vyhlídku, kde stál malý altánek. Tam jsem nakrmila zase Dana a pak jsme sledovali západ slunce. Bylo to úžasný. Chodila jsem sem furt. To místo jsem našla jednou po hádce s mámou. Ten den byl příšernej už od začátku a každou minutu se to jen stupňovalo.

- flashback -

Pomalu se šourám ze školy domů a modlím se, že nikdo není doma. Bohužel Bůh je proti mě ve všech ohledech. "Ahoj, pojď sem. Chci si promluvit." vychrlí na mě matka, než stihnu cokoliv říct, nebo udělat. Neochotně se došourám do kuchyně a už čekám klasický proslov, který slýchám 24/7. Sjede mě pohledem od hlavy až k patě a prohlásí  "Beáto, kolikrát jsem ti už říkala aby jsi nosila taky někdy sukně nebo šaty. Holky tvého věku se oblíkají jako dámy, ne jako nějaký bazďáci. A taky by jsi mohla přestat nosit furt jen černou. Zkus třeba růžovou, šla by ti k pleti..." zbytek už jsem neslyšela. Byla jsem ve svým světě a probralo mě až lusknutí prstama před obličejem "Co je?" řeknu "velmi příjemně". "Posloucháš mě?!!" vyjekne máma a třískne s nožem o linku. "Ne! A nech mě na pokoji! Ze mě nikdy nebudeš mít princeznu v růžových šatech!!! Nejsem jako sestřenice!! Vůbec se o mě nezajímáš! Jdi do prdele a přestaň se mi už kurva srát do života!!!!! Nikdo mě nechápe!!! NIKDO!!!!!" řvu na celej barák. Běžím do pokoje pro svoje zásoby a jdu pryč. Máma za mnou něco řve a ze schodů to všechno pozoruje Marin s Tonym. Jdu. Nezastavuju. Neotáčím se. Nechci ji už nikdy vidět. NIKDY!!!

- end of flashback -

"Proč brečíš." vytrhne mě z nostalgie hlas plný něhy a lásky. "Nic, jen jsem si na něco vzpomněla." rychle odpovím a zabořím hlavu do ramene člověka, který pro mě strašně moc znamená. Slunce už zapadlo, ale furt je teplo. Pomalu odcházíme domů. Dojdem do bytu, udělám vše potřebné ohledně malého a lehnu si vyčerpaná na gauč. Mám zavřené oči a cítím, že se mnou někdo pohybuje. Otevřu oči na malou škvíru a vidím, že sedím obkročmo na Tonym a on mě objímá. Lehce nasaju jeho vůni a a znovu zavřu oči. Hodí přes nás deku a pronese "Jen spi princezno. Dobrou." nějak neprotestuju jen zamumlám něco ve stylu "Dobrou noc." a upadám do říše, kde se i hovadiny stávají realitou.