Vítej doma, Lee! - případ pátý

Kapitola šestá

Zkuste v takhle mrňavém městečku utajit zvěsti, že se tu po nocích cosi neidentifikovatelného plíží a krade domácí mazlíčky. Mrtvá a zmizelá zvířata na farmách už neutajíte vůbec a fáma o dvoumetrové obludě se pomalu šířila městečkem. A zpráva, že se zde objevili dva detektivové ze zvláštního oddělení a začali vyšetřování, tak to se nedalo zamlčet vůbec. Po městě se tyhle informace rozšířily jako lavina a jak si Nick všiml, lidé po nich na ulici už pokradmu pokukovali. Na tomhle poklidném místě vyvolala podobná událost pořádný rozruch.

„Věř mi," pravil Lee Nickovi, „že teď už to všichni ví. Ani rozhlas není tak rychlý jako naše drbny," ušklíbl se, ale něco na tom bylo.

Poté, co se s šerifem domluvili na noční hlídce, obvolali jeho lidé okolní farmáře s tím, že pokud se cokoliv podezřelého stane, ať je okamžitě kontaktují. Další dobu strávili nad mapou oblasti a se zástupci si rozdělili jednotlivé ulice a cesty v severní oblasti, aby ji měli tuto část města co nejvíce pokrytou. Moc jich nebylo a Lee měl tak jistotu, že pokud se něco objeví, mají velkou šanci neznámého tvora chytit. Nebo alespoň zjistit, co přesně se tu po nocích potuluje.

Večer se kvapem blížil, bylo neskutečné, jak rychle den uběhl, než dali celou akci a svědecké výpovědi dohromady.

„Pojď, jdeme se ještě najíst," nadhodil Nickovi, který ihned souhlasil. Den byl dlouhý a čekala je ještě delší noc. A s prázdným žaludkem jim sledovačky vážně moc nešly. S šerifem se domluvili na osmou hodinu večerní a vyrazili. Z místních restaurací si vybrali jednu z těch menších, které se nacházely v centru městečka.

Lee zaparkoval, ale ve chvíli, kdy chtěl vystoupit, se zarazil. Dveře neotevřel, a jeho zrak spočinul na dvou osobách vycházejících z nedaleké banky. Zblednul a zůstal sedět v autě.

„Lee?" Nick byl nejprve zmatený, ale když zjistil, kam se vlastně dívá, bylo mu to hned jasné. Z banky vycházel Leeův otec, doprovázen mladším mužem, který mu byl až nápadně podobný. Emoce se Leeho tváře daly číst celkem dobře. A lítost převažovala....

"To je můj bratr, Thomas," řekl, jakoby četl Nickovy myšlenky a jeho hlas byl na malý moment úplně bezvýrazný. Seděl a díval se, jak oba muži přešli ulici a pak zašli do jedné z budov. Do té, na které byl velký nadpis Stevenson a spol.

„Tak pojď," povzdechl si Lee a konečně vystoupil.

„Lee...." Nick chtěl něco říct, cokoliv, aby ho utěšil, ale Lee jen zvedl ruku.

„Nic se neděje, Nicku. Pojď, dáme si něco dobrého. Jestli si to dobře pamatuju, tak tady vždycky dobře vařili," usmál se na něj a ukázal rukou na restauraci. Jak by ne, vždyť už načančaná cedule nad vchodem s nápisem Restaurace U Gurmána slibovala pravý chuťový zážitek.

Ale Nick věděl, že byl to nebyl nešťastný úsměv. Viděl až do hloubi jeho utrápené duše.

Jídlo bylo opravdu vynikající. Místní návštěvníci i obsluha na ně zvědavě pokukovali.

„Ve velkém městě je to víc anonymní," vzdychl Nick, kterému zvídavé a stálé zkoumavé pohledy nedělaly zrovna dobře. Připadal si tak trochu jako cvičená opička někde v zoologické zahradě.

„Tak dokud ti nehází banány, je to dobrý," smál se Lee, když mu to řekl, „ale neboj se, až si tě okoukají, přestane je to bavit. I když místní dívky si tě určitě rády prohlédnou," škádlil ho, na což Nick reagoval jen zakaboněnou tváří a lehkým úšklebkem.

No to určitě. „A ještě buď rád, že tu nebydlíš. Já to mám horší. Přinejmenším polovina města ví, kdo jsem. O to je to těžší," zubil se na Nicka.