Vítej doma, Lee! - případ pátý

Kapitola čtvrtá

Malé restaurace byly ve městě asi čtyři, kavárniček jen o dvě více. To proto, aby úhledné městečko mělo svým turistickým návštěvníkům, co nabídnou. Do jedné z těchto restaurací zamířili a dali si něco mezi pozdní snídaní a dřívějším obědem. Někteří z místních ho poznávali a Lee jim s úsměvem odpovídal na pozdrav.

Policejní kancelář místního šerifa a jeho tří zástupců byla téměř v centru města. Když vešli dovnitř, za jedním ze stolů seděl pouze jeden ze zástupců. Černovlasý, asi třicetiletý muž se na ně podíval a pak se se smíchem zvedl a zamířil k nim.

„No ne, co to vidím? Černá ovce Stevensonovy rodiny opět na místě činu," zachechtal se a na přivítanou plácl bodře Leeho po zádech. Ten se ošil, ale smál se taky. Podali si ruce.

„To je Peter Whiteker, můj bývalý spolužák a jestli nepřestane kecat, i bývalý kamarád," vysvětlil se smíchem Nickovi a pak ho rychle Peterovi představil. Jen chvilku strávili povídáním o starých časech.

„Náš starý bar ještě stojí, tak tam večer můžeme zajít," nadhodil Leemu Peter, „kámo, zmizel jsi z tohohle města ze dne na den, ukážeš se jednou za uherský rok a ani to ne, čert, aby tě vzal," plácl ho po zádech podruhé. Vzpomínky na staré časy však na Leeho rtech vyvolaly alespoň na chvíli upřímný úsměv.

A Nick se pomyslel, že když bude dobře poslouchat, kdo co říká, možná si Leeův příběh postupně poskládá dohromady sám.

„Kde máš šéfa?" zeptal se ho Lee a Peter jen mávl rukou směrem k oknu.

„Je na výjezdu, ale měl by se vrátit co nevidět. Vydržíte?" Lee kývl, vydržet museli, když už to slíbili.

„Stejně jsme rádi, že jste přijeli. Hele, šéf ti všechno poví, kámo, ale my fakt nevíme, co se tady děje," vykládal, zatímco z malého kávovaru naléval do hrnků černou kávu.

„No teda, nečekal bych, že se dohrabeš tak vysoko, kámo. Teda až detektiva nějakého zvláštního oddělení. To teda před tebou klobouk dolů," pokýval hlavou uznale Peter a položil před ně hrnky s nalitou kávou. Byla dobrá.

„Platí tě tam dobře?" vyzvídal, ale Lee se lehce usmál. „Ne o moc víc, než ty máš tady. Spíš je to hodně časově náročné a nebezpečné. Jsme víc v práci a důsledkem toho i v nemocnici než doma," uvedl ho do situace. Nelhal. Na peníze si sice nestěžovali, ale stále byli jednou nohou na hřbitově a tou druhou ve špitále. Petera to ale očividně hodně zajímalo a oči mu zářily, jak toužil vědět víc.

„Jo, tvoje máma se kdysi před tou mou zmínila, že děláte ty divný věci," uchechtl se.

„To se těžko vysvětluje, Petere, spíš jsou to případy, které nejsou úplně běžné a nespadají do kompetence normální policie. Nebo se hodně vymykají a jsou trošku, no jak to říct...paranormální, víš," snažil se mu to Lee alespoň trošku objasnit.

„Tak to jste tady dobře. Protože tady to je dost ne-normální," vycenil na ně zuby Peter.

K žádnému většímu vysvětlování se ale nedostali, protože dveře se otevřely a do kanceláře vešel místní šerif, následován dalším ze svých zástupců. Věkem kolem padesáti let, postavou menší a dost zavalitější, což očividně v tomto městečku nevadilo. Popravdě, nejhorší delikty, které se tu řešily, byly drobné krádeže žvýkaček v místním obchodě pubertální mládeží, popřípadě nečestnými turisty, občasné rvačky v místních třech barech či hospodě, většinou kvůli holce nebo nějaké sázce, končící maximálně zlomeným nosem či rozbitou čelistí, občasná krádež bicyklu nebo auta, popřípadě drobné incidenty dělníků, kteří byli zaměstnání dočasně na okolních farmách. Vražda se tu nestala nikdy. Nick měl pocit, že něco takového by snad tohle čisté městečko položilo doslova na lopatky.