Vítej doma, Lee! - případ pátý

Kapitola osmá

Večer se pomalu blížil. Lee volal s Dicksonem, aby ho informoval o jejich dalším postupu a pak s Nickem spořádali dobroty od paní Whitekrové. Potřebovali se posilnit na další noční hlídku. Pravděpodobnost, že se dnes v noci jejich neznámý krvelačný návštěvník znovu objeví a bude si hledat po Corrbridge další kořist, byla docela vysoká.

Od osmi hodin už zase seděli v autě a objížděli ulice v severní části města. Šerif Brown nasadil do terénu na hlídku obě jejich auta. Město se při setmění začalo opět pomaličku vyprazdňovat. Lidé mizeli z ulic i ze zahrad, stejně tak jejich zvířata. Psí štěkot nahradilo ticho, které jen občas přerušilo ptačí večerní trylkování. Místní bar opět zavřel o něco dříve a z restaurací vycházeli poslední zákazníci. Město se zahalilo do podivného pláště ticha a nervy drásajícího napětí. I příroda v napjatém očekávání najednou ztichla...

Něco bylo ve vzduchu. Něco plíživého. Něco nebezpečného.....

Lee to cítil a vnímal všemi, byť znavenými, smysly. Znovu mu před očima vyvstal ten les, kam kdysi chodil se svými bratry. Ten les ho stále volal a on stále nevěděl proč. Proč? Vzpomínky ho vedly dál a dál, hlouběji do minulosti. Něco z dětství, něco, co už zapomněl, se teď zoufale dralo ven. Matné vzpomínky......

„Už je po jedné hodině a pořád nic," posteskl si vedle něj Nick, který si pro jistotu pro dnešní noc sedl za volant.

„Vnímáš mě?" dotázal se Leeho, když nedostal ani po chvíli odpověď.

„To ses zasnil nebo přemýšlíš?" Lee se konečně probral a začal se soustředit.

„Přemýšlím. A pořád si nemůžu vzpomenout...." řekl zadumaně, Nick na něj jen po očku mrkl, dál se soustředil na okolí a na cestu, kterou projížděli. Ale nad čím Lee přemýšlí, už se zeptat nestačil.

„Stevensone, slyšíte mě?" ozval se ve vysílačce šerifův hlas a Lee po ní okamžitě chňapl.

„Slyšíme, šerife," rychle odpověděl.

„Teď jsem měl telefon. Farář od svatého Ignáce slyšel nějakou ránu z márnice na hřbitově, bojí se jít vyjít ven a jít se tam podívat, prý se odtamtud ozývají zvláštní zvuky," slyšeli šerifův hlas.

 „Okamžitě tam jedeme," nahlásil Lee do vysílačky.

„Šlápni na to, rovně a na konci ulice doprava." Nick šlápl na plyn a Lee ho navigoval. Místní hřbitov, se nacházel jen pár metrů od kostela sv. Ignáce a fary k němu přilehlé. Na hřbitově byla i malá márnice, kam se ukládala těla místních zemřelých občanů těsně před pohřbem. A za hřbitovem už se nenacházely téměř žádné budovy, jen pár větších dílen místních podnikatelů, pole a rozlehlé louky, které patřily místním farmářům a které vedly až ke vzdáleným lesům.

U kostela byli během pár minut. Rychle vyběhli z auta a rozběhli se k faře. Místní farář, postarší šedovlasý muž s vlídným výrazem, je viděl z okna, takže když Lee zabušil na dveře, otevřely se poměrně rychle a přivítal je jeho naprosto vystrašený obličej. Ani nemohl strachy mluvit a málem začal i koktat.

„Detektivové, něco, něco tam je. Slyšel jsem hroznou ránu a pak nějaké divné zvuky. Ó svatá Matko Boží, snad sám ďábel...tak to úplně znělo," pokřižoval se při tom a jeho hospodyně, která vykukovala ze dveří a vypadala stejně polekaně jako farář, se pokřižovala taky. Zřejmě pro jistotu.

„Je to tam ještě?" Lee se nechtěl moc zdržovat, ale bylo mu jasné, že farář určitě hlídal. Ten ale pokrčil rameny.

„Nedokážu říci, snad....ale teď je v márnici uložené tělo pana Petersona, zítra ráno má mít pohřeb," sděloval jim přerývavě a Lee zpozorněl. Zvoneček zazvonil a intuice, tak dlouho ochromena ostatními bolestnými událostmi, se konečně vzpamatovala a se vztyčeným prstem ho varovala. 

„Dobře, zavřete za sebou dveře a neotvírejte," přikázal jim Lee. To nemusel říkat dvakrát, farář za nimi přibouchl téměř okamžitě, hned jak překročili práh dveří.

Ocitli se venku, a malou uličku, která dělila faru od hřbitova, osvětloval jen slabý svit pouliční lampy a rozsvícených oken fary. A ještě měsíc, jenž na obloze bez jediného mraku zářil a okolní siluety stromů se topily v jeho stříbrném světle. Oba vytáhli zbraně. Nevěděli, co je tam čeká, ale stříbrné posvěcené kulky jim poskytovaly jakžtakž možnou ochranu. Okolo hřbitova byla vysoká zeď, na první pohled zatím neporušená. Šli podél ní, široká kovová brána se nacházela asi dvacet metrů od fary.

„Opatrně, dávej pozor," zašeptal Lee. Hřbitovy neměl rád a tenhle vypadal v měsíčním světle obzvláště děsivě. Velká socha anděla na ještě větší kryptě na ně vážně shlížela, snad jako je chtěla zastavit. Mezi kryptami byly větší a menší hroby místních obyvatel a celkově byl hřbitov poměrně rozsáhlý. Cáry mlhavého oparu, který se lehce vláčel mezi hroby, mu přidával ještě strašidelnějšího rázu a květiny, zdobící náhrobky, pokrýval třpytivým chladným povlakem.

Co nejtišeji šli hlavní cestou lemovanou vzrostlými stromy. Nepříliš velká márnice byla téměř vzadu, skryta mezi dvěma již letitými duby. Nechali se vést měsíčním svitem, baterky prozatím nepoužili, aby neznámou bytost nevyplašili dříve, než se k ní dostanou. Měsíc se ale rozhodl, že dnes už bylo jeho pomoci dost a schoval se velký mrak. Měsíční světlo zmizelo a s nimi i cesta, která i tak byla kvůli stromům vidět jen matně.

Od márnice byli jen kousek, možná nějakých deset metrů. Na pár vteřin se zastavili a zaposlouchali se do zvuků, které se z ní linuly a které vítr donesl až k jejich uším. A to, co slyšeli, nebylo zrovna libé. Kromě přerývavého chrčení a skučení se z ní ozývalo i nechutné mlaskání. Ať tam bylo cokoliv, právě si to patrně pochutnávalo na těle pana Petersona.

A právě ty zvuky, které byly slyšet až ven, Leemu něco připomněly. Něco tak dávného.....

Opatrně vytáhl baterku a Nick ho následoval, ale zatím ani jeden z nich nerozsvítil. Museli se chovat co nejtišeji, a snažili se dostat se k márnici co nejblíže beze světla. Zbytečně by na sebe upozornili. Pomalu a co nejopatrněji se přibližovali kousek po kousku blíž a blíž k otvoru, kde dříve před tím byly dveře......

Mlaskání a chrčení ustalo.

Najednou nastalo ticho.

Vražedné ticho, kdy i vítr ztichl strachy.

A pak.........