Vítej doma, Lee! - případ pátý

Kapitola třináctá

Byl to zvláštní večer. Toho si postarší muž, projíždějící městem, povšiml hned. Na ulicích bylo poloprázdno, šedé mraky se stahovaly nad městem jako předzvěst blížícího se neštěstí. Zvláštní ticho před bouří. Ale bude to jiná bouře, než si myslel.

Když zastavil před svým domem, první, co ho upoutalo, byla tma. Vždy, když večer přijížděl domů, jejich dům byl plný světla. Běžně se svítilo v kuchyni, i v obývacím pokoji. Vždy se svítilo a když otevřel dveře do domu, cítil i vůni chystajícího se jídla. Vždy měl po náročném dni připravenou teplou a výbornou večeři.

Dnes ale necítil nic. V domě byla tma, s výjimkou slabého světla z kuchyně. Když otevřel, byl cítit chlad. V obývacím pokoji bylo dokořán otevřené okno a studený večerní vzduch pomalu naplnil celý dům. To ticho ho upoutalo a bylo mu jasné, že dnes se ani nevařilo. Zarazil se, až se ulekl, zda se jeho ženě něco nestalo. Nikdy, za celé jejich manželství, se nic podobného nestalo.

„Lýdie?" zavolal, ale odpovědi se mu nedostalo. Neodpověděla mu. Zamířil do kuchyně, jediné místnosti v domě, kde se svítilo. Jeho žena seděla u stolu a mlčky zírala kamsi směrem k oknu, které bylo naproti ní. 

„Lýdie," zkusil to ještě jednou, „Lýdie, co se děje?" Stále zírala do prázdna a teprve teď si všiml jejích červených nateklých očí. Ale před ním nechtěla plakat, před ním ne.

„Lýdie......" Teď už byl vystrašený. Jeho žena se konečně pohnula a zaregistrovala jeho přítomnost. 

„Náš syn je mrtvý, Thomasi," řekla tichým, naprosto bezbarvým hlasem, „Lee je mrtvý." Její tvář se stáhla, jak zatnula zuby, aby nezačala plakat a její ruce křečovitě sevřely kapesník. On jen stál a mlčel. Její slova mu na okamžik vyrazila dech.

„Šli prý zabít to zvíře, co tu řádilo po nocích. Nebo co to vůbec bylo. Ale nevrátili se," tiše pokračovala, stále zadržujíc slzy. „Určitě je mrtvý, Thomasi. Bože, co jsem to provedla. Víš, co jsem řekla našemu synovi, když jsme spolu mluvili naposledy? Že bude lepší, když už sem nebude chodit. Nechtěla jsem, aby ses zlobil. Bože můj, co jsem to udělala," zasténala a oči se jí zalily slzami. Dál seděla, ruce křečovitě zatnuté, a slzy jí stékaly po tvářích.

„Vyhnala jsem ho z domu. A teď, teď už ho nikdy neuvidíme. Byl to přece náš syn, Thomasi. Byl to přece náš syn."

Muž tam stál, s kamennou tváří se díval na svoji naprosto zničenou ženu. Vždy stála za ním, i když věděl, že ji Leeův odchod velmi trápil. Ale teď, jestli je opravdu mrtvý....

Víc už nemluvila. Nemohla. Jen dál tiše seděla a zírala do prázdna. Otočil se a odešel. Když slyšela klapnout vchodové dveře, rozplakala se ještě víc.

O hodinu dříve......

......... zaklepal totiž na jejich dveře Peter Whiteker. Ozvěnu výbuchu zanesl vítr do města, a nejen obyvatel Corrbridge, který byl právě venku, otočil překvapeně hlavu. Jen pár lidí se však zarazilo a věnovalo tomu zvýšenou pozornost. Ale Peter, který právě vystupoval ze služebního auta, zpozorněl. Když se pak den chýlil ke svému konci, začal mít obavy. Už se stmívalo, když vběhl do penzionu.

„Tetičko, už se ti dva vrátili?" oslovil dámu za přepážkou a její odpověď ho příliš neuspokojila. Už měli být dávno zpět. S obavami se podíval směr k hoře.

Jeho další cesta vedla ke Stevensonovým. Jejich auto tam nebylo, ale co kdyby.....

"Ne, nejsou tady," zavrtěla Leeho matka hlavou a v jejích očích se objevil strach. „Petere, co se děje?" Jen několika větami jí obeznámil se situací.

„Měli už být dávno zpět." Peter jí nechtěl děsit, ale to se nepodařilo. Byla to jeho matka, musel jí říct pravdu. Viděl to, viděl, že jí to zlomilo. „Kdyby se náhodu objevili, prosím, zavolejte mi."

Jenže neobjevili. Peter se vrátil na stanici a se stále se zvětšujícími obavami sledoval, jak se za oknem stmívá. Do penzionu volal snad co půl hodinu, ale stále nic. A pak? Pak už bylo pozdě. A Peter věděl s naprostou jistotou, že zůstali nahoře. Nedovolal se jim a nezbývalo se jen modlit, aby byli naživu. Ale co teď?

Když se otevřely dveře policejní stanice a do nich vstoupil Thomas Stevenson starší, Peter zpozorněl a okamžitě vyskočil ze židle. Ale muž si ho nevšímal a šel přímým krokem a zarytým výrazem rovnou do šerifovy kanceláře. S nějakým klepáním se rozhodně neobtěžoval, dveře prudce otevřel a vstoupil dovnitř.

„Kde jsou?" neobtěžoval se ani se zdravením. Šerif se na něj opovržlivě podíval, ale dlouho mu to nevydrželo. 

„Šli k dolům," odsekl mu a chtěl se dál věnovat papírům. Jenže měl smůlu.

„Ty jsi je tam nechal jít samotný?" procedil skrz zuby naštvaně.

„Hele, Thomasi, přišli sem s nějakou pitomou vymyšlenou historkou o nějaký příšeře, slavní policajti ze zvláštního oddělení. Jestli si chtějí hrát na hrdiny, prosím, ale mým úkolem je chránit tohle město i svoje lidi. Neměl jsem důvod jim věřit a nevím, proč bych jim měl pomáhat!" začal mlet svoji historku, ale daleko se nedostal. Leeův otec na to neměl náladu a odměnil šerifa značně zuřivým pohledem.

„Ty jsi byl vždycky křivák, Tede, už jako malej kluk jsi byl zmetek. A pamatuj si, jestli se těm klukům něco stalo, tak si to s tebou přijdu vyřídit, a žádná šerifská hvězda tě neochrání." To byl vážný slib, a ještě vážněji byl míněn. Šerif vstal ze židle a opřel se o stůl.

„Ale no tak, Thomasi, dobře všichni víme, že jsi kluka vyštval z domu, tak mi teď nehraj divadýlko, jak se o něj bojíš," zavrčel vztekle. Ne, rozhodně na sebe žádnou vinu hodit nenechá. Ale argument, jenž právě vypustil z pusy, nebyl zrovna vhodně zvolený. A Thomas Stevenson, který byl právě na odchodu, se ve dveřích zastavil a otočil se.

„Ale pořád je to můj syn."

Peter mu při odchodu zastoupil cestu. „Všechno vám řeknu, pane Stevensone, musíme tam pro ně jít. Lee je můj kamarád. Co když....co když se jim něco stalo? Mohou být zranění. Dal jsem jim věci, noc přečkají, jestli jsou naživu, ale nemůžeme je tam přece nechat," řekl a v jeho hlase byla slyšet beznaděj.

„Zítra ráno máš službu," bylo slyšet šerifa z kanceláře, ale s tím byl Peter rychle hotov. „Ne, nemám, dejte tam někoho jiného," řekl razantně a vzal si bundu ze židle, a razantně prásknul dveřmi, aby bylo šerifovi jasné, že to myslí smrtelně vážně. O pár minut později již byl s Leeovým otcem venku.

A v takovém malém městečku se nic neutají. Vůbec nic. Ale jsou okamžiky, kdy lidskou lhostejnost a krutou nevšímavost, dokáže přehlušit solidárnost a soucit. A tenhle malý, světlý okamžik mělo i naštěstí i tohle město, a kupodivu ochotně podalo svoji pomocnou ruku dvěma mladým detektivům v nesnázích. Chtěli jim přece pomoci, nemohou je nechat hoře napospas. 

Nick netušil, že výbuch byl slyšet až v Corrbridge.

A nevěděl, že v noci, kdy jen tiše doufal, že si jejich nepřítomnosti vůbec někdo všimne, byla půlka města na nohou......

Někdo si vždycky všimne......