Vítej doma, Lee! - případ pátý

Kapitola první

Dešťové kapky dopadaly na okenní parapety a město se zahalilo do šedavého závoje, jemuž ocelově tmavé mraky na kráse rozhodně nepřidaly, naopak, přikryly ho těžkou nepropustnou peřinou. Pro někoho to mohlo být depresivní a slzavé počasí, pro někoho chvíle, kterou může strávit v klidu doma, třeba při svíčce s šálkem dobré kávy, voňavého ovocného čaje nebo kvalitní knihou. Každý tak, jak si zvolí a nedělní odpoledne, i když mlhavé a deštivé, se nakonec může změnit v příjemnou chvíli.

Lee se rozhodl, že dnes to navzdory počasí bude ta lepší a příjemnější varianta a tohle nedělní odpoledne, i když trochu uplakané, stráví v klidu a odpočinkově. Málokdy se jim podařilo být s Nickem doma, společně, a jen tak nerušeně odpočívat. Ale protože měl odpočinek tak trošku nakázaný od doktora, užíval si plnými doušky každou vteřinu. V nemocnici si po jejich posledním případu s krysařem poležel týden a další týden strávil doma v rekonvalescenci, protože po silných horečkách byl stále slabý jako moucha. Relaxoval a užíval si to. A teď to bylo přesně tak, jak by to mělo být.

Seděl na pohovce a v notebooku studoval poslední hlášení, protože mu to prostě nedalo a chtěl být v obraze, co se vlastně v posledních dnech na oddělení dělo. Nick ležel, hlavu na polštáři, který měl opřený o jeho nohu a soustředěně četl nějakou knihu o bílé magii, kterou měl půjčenou od Woodové. Lee mu občas jemně zčechral jeho vlnité vlasy, na což Nick reagoval úsměvem, i když se po něm většinou ohnal rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu. Jen tak, z legrace.

Prostě poklidné a fajnové odpoledne. Už opravdu chyběl jen oheň praskající v krbu a láhev kvalitního vína. A mohlo to být ještě lepší. Pokud.....

.....pokud vám v jednom okamžiku nezazvoní telefon a na něm se neobjeví číslo, na které dobrovolně a sami voláte jen jednou v roce na Vánoce, a to jen ze slušnosti.

A Leemu ten telefon zazvonil. Když uviděl telefonní číslo své matky, instinktivně začal tušit, že krásné odpoledne s Nickem asi rychle vezme za své. Chvíli zíral na displej.

„Ty to nevezmeš?" probral ho Nickův hlas. Vzdychl a hovor přijal. Nick se znovu začetl do knihy.

„Ahoj, mami," pozdravil osobu na druhém konci a už slyšel její hlas.

„Lee, zlatíčko, jak se máš?" Někdy měl pocit, že tohle oslovení je tak trošku přetvářka, protože ji vlastně tak úplně nezajímá, jak se má, ale nebral jí to.

„Dobře mami, jsem v pořádku. Co u vás?" zeptal se, i když věděl, že teď uslyší dlouhé ódy na své dva bratry. A taky že jo. Ale co, alespoň jsou všichni zdraví a v pořádku. „....a představ si, že tvůj bratr získal pro otcovu firmu novu zakázku a Thomas a Elsie se chystají na dovolenou do Egypta, no já nevím, děti jsou ještě malé, co si myslí, taková daleká cesta, a otec pracuje někdy až do noci, skoro už nechodí domů," slyšel svoji matku v telefonu.

„Jsem rád, že se mají všichni dobře," odpověděl jí co nejslušněji.

„Lee, a co děláš ty?" slyšel její zvědavý hlas. Větu Víš, mami, právě teď sedím na gauči v bytě svého milence a odpočívám, protože jsem před pár dny málem umřel na krysí horečku si raději odpustil. Z několika různých důvodů. Odpověděl jí obligátně a diplomaticky.

„Pracuju, mami." Což vlastně nelhal.

„Pořád jenom všichni pracujete a nemáte čas. Když ti nezavolám já, neozveš se," posteskla si do telefonu a zněla trochu vyčítavě. Jaký klam.

„Lee, kdy přijedeš? Byl jsi tu naposledy vloni na Vánoce, a jinak se tu neukážeš, jak je rok dlouhý. Ráda bych tě viděla," slyšel v telefonu její hlas. Jak taktně odmítnout a neranit její city? Těžko říct.