Vítej doma, Lee! - případ pátý

Kapitola devátá

„Nicku? Nicku, kde jsi?" bylo slyšet přes celý hřbitov Leeův hlas.

„Tady, ježiši...." Jeho hlas slyšel o kousek dál. Nick se snažil dostat se na nohy, což mu, vzhledem k tomu, že spadl mezi dva poměrně velké a poměrně staré náhrobky, nešlo tak úplně snadno. Nadával u toho, že ho bylo slyšet snad až ke kostelu.

„Nemůžu najít baterku, sakra," slyšel o pár metrů dál Leeův naštvaný hlas. Nickovi se konečně podařilo vyškrábat se na nohy, ale o roh náhrobku se mu podařilo opět zakopnout. Zaklel. Trochu se mu motala hlava a snažil si, zatímco se škrábal na nohy, rychle srovnat myšlenky, co se vlastně pár minut před tím stalo.

Lee konečně našel baterku a rozsvítil, a jak Nick zjistil podle třepotajícího se světla, lehce pokulhával. Ve svitu baterky si pak mohli prohlédnout všechny odřeniny. 

„Nicku, krvácíš?" zděsil se Lee při pohledu na jeho hruď, protože tričko a bundu měl umazanou od tmavé krve. 

„Ne, já nejsem zraněný....to není moje.....bože můj....Lee, co to po mě hodil?" zasténal zoufale Nick, protože teprve teď se mu pomaličku začalo všechno spojovat. Hledat nemuseli dlouho, noha pana Petersona ležela jen kousek za náhrobky, z čehož se Nickovi udělalo trochu nevolno.

„A ty jsi v pořádku?" Lee se s povzdechem prohlédl. Rukáv bundy měl natržený, stejně tak triko a na paži se mu rýsoval pořádný škrábanec. Trochu kulhal, jak si při pádu narazil koleno a stejně jako Nick měl pár škrábanců i na obličeji.

„Myslím, že ano, ale nejsem si jistý. Bylo to moc....rychlé," konstatoval suše a trochu měl zlost. Měli jedinečnou šanci. Ale to, co se proti nim vynořilo ze tmy márnice, je dost zaskočilo. Bytost, která měla dobře přes dva metry, s téměř bílou pokožkou, jenž obepínala dlouhé kostnaté nohy a pařáty, vrásčitý protažený obličej s vyceněnými zuby a vypoulenýma očima. A ten zápach okolo něj. Mrtvolný a téměř nesnesitelný. A bylo to rychlé. Vražedně rychlé. A silné. Rozhodně se to nehodlalo nechat chytit a zabít.

„Zasáhl jsi ho?" Lee nerozhodně pokrčil rameny. Ano, než skončil na zemi, vystřelil asi dvakrát. Možná se trefil, ale budou si muset místo činu prohlédnou pořádně za denního světla. Nejspíš svůj cíl zasáhl, ale pořád to mělo dost síly se s řevem dostat přes zeď a zmizet.

Vrátili se k márnici, ale to, co tam viděli, byť jen při světle baterky a měsíce, nebylo zrovna nejpříjemnější, bylo to přímo odpudivé. Z těla pana Petersona moc nezbylo, okousané a roztrhané leželo ve více kusech po márnici. Nick si odfrkl a s odporem se otočil a Lee to nevydržel o moc déle. Tohle byl pěkně nechutný obrázek.

Ale přes veškerý neúspěch už Leemu v hlavě začalo klíčit semínko podezření. Ale do jeho skládačky mu pořád ještě něco chybělo.....

Pomalu se vydali cestou zpět ke kostelu. V dálce viděli přijíždět šerifa a druhé policejní auto. „Trochu pozdě," okomentoval to suše Nick, ale nějak tomu nevěnovali pozornost. Vyděšený farář se odvážil otevřít dveře a spínal ruce k nebesům, následován svojí ještě vystrašenější hospodyní.

 „Slyšeli jsme ty výstřely i řev. To byl snad sám ďábel," lamentoval znovu a Lee se ho s povzdechem snažil uklidnit a zároveň s tím informovat i přibíhajícího šerifa s jeho zástupci. Ne, nikomu se nic nestalo. Bohužel, záhadný vetřelec utekl, ale zřejmě je zraněný. Lee si i přesto všiml lehkého opovržení v šerifově tváři. Oni to nechytili, tak na co je tady máme? Podobné věci se Lee naučil už dávno ignorovat.

Zbytek noci, už vybaveni silnějšími světly, zajišťovali společně s šerifem a jeho lidmi místo činu a když začalo svítat, mohli se porozhlédnou po hřbitově pořádně. Pohled to nebyl hezký a bylo jasné, že pozůstalí budou muset na pohřeb pana Petersona počkat o pár dní déle. Místní lékař a patolog v jednom, doktor Collins, měl o práci postaráno. Lee a s Nickem marně hledali jakoukoliv stopu, kterou jim mohlo neznámé stvoření nechat a které by naznačovalo, že je zraněné.