Tátovi jsem se rozhodla zatím nic neříkat, minimálně do té doby, dokud nebudu mít jistotu o co vlastně jde... Navíc třeba se to vyřeší rychle bez problémů a táta se nebude muset nic dozvědět... Říkala jsem si, ale udělala jsem chybu, protože od té chvíli se všechno postupně nejste víc pokazilo...
Cestu na urgent jsem znala za ty měsíce, co jsem v Rubavě, perfektně. Prošla jsem zkrs malý parčík na hlavní ulici, zahla doprava a prošla okolo Ronďáku. U obchoďáku jsem sešla na boční cestu a zkratkou došla až k urgentu.
Prošla jsem okolo sanitky, ze které zrovna záchranáři vykládali pacienta a vešla na urgent.
Překvapilo mě, když jsem na příjmu viděla sedět Šárku a né Mery...
„Ahoj Markét" pozdravila mě s úsměvem.
„Čau, je tu Mery?" Zeptala jsem se.
„Jo, ale teď někam odběhla..."
„Aha...a nevíš kam??" Začala jsme nervózně ťukat o pult prsty.
„Nevim, ale možná bude v bufetu..." Pokrčila Šárka rameny a podívala se někam za mě.
„Promiň, ale jede příjem..." Vstala od stolu a šla podepsat zachranářům papíry.
„Hmm dobře, tak děkuju" usmála jsem se na ní, i když mi vlastně vůbec nepomohla...
Dívala jsem se, jak si Maty s Libušku přebírají pacienta a odcházeji na box...
„jestli chceš počkej na ní u ní v kanclu" řekla Šárka, když se vracela zpátky na své místo.
Nemusela mě pobízet dvakrát, protože jsem se hned vydala k Mery do kanceláře.
ČTEŠ
Zase od znova...
Short StoryMyslela jsem si, že mám skvělou rodinu... tátu.. mámu...sourozence na cestě... ale ono bum a ze dne na den hrozí, že o to všechno přijdu... pouze a jenom kvůli jedné esemesce... Najednou mi do sebe všechno zapadá a já se dozvídám samé nové věci, o k...
