Zase od znova...

David

Zavřela jsem za sebou dveře od pokoje a šla se podívat, na to, s kým Mery mluví.

Čím víc jsem se blížila ke dveřím, tím víc jsem vnímala hlasy, které jsem ode dveří slyšela.

„...běž, Markét je doma..." Slyšela jsem Mery.

Čím blíž jsem byla, tím mi mužský hlas, který mluvil s Mery připadal jasnější a jasnější...

„...je ahoj Markét" pozdravil mě David, když si mě všiml.

Mery od něj tochu poodstoupila a pak se otočila a na nás oba vyjeveně koukala.

Otevřela pusu, jakoby chtěla něco říc, ale já jí předběhla.

„Ahoj, přišel jste na tu večeři?" Zeptala jsem se.

„...jo, jo, jo přišel..."

Mery na nás oba pořád vyjeveně koukala vůbec nechápala o co jde.

„Vy... vy dva se znáte?" Řekla po chvíli, co na nás jen zírala.

Než jsem jí však stavila odpovědět, vložil se do toho David.

„Jojo... Na chodbě... Jsme si povídali... Před tejdnem asi..." Poškrábal se ve vlasech. „No a Mm... Markéta navrhla, že bych mohl přijít na večeři... Tak jsem to no... Přišel"

„ale táta tu teď není... Takže budeš... Budete muset přijít jindy, ale myslím že se vrací zejtra?!" Podívala jsem se na Mery.

„Pozejtří..." Opravila mě a starostlivě se podívala na Davida.

„Klidne mi tykej... Takhle si připadám zbytečně starší..." Pousmal se.

„fajn" kývla jsem hlavou.

Potřásli jsme si rukou a v tu chvíli ne něco napadlo.

„Nebo víte... Pardon víš co?"

Oba mě začaly prooalivat pohledem, jakoby čekali bůh ví co, přitom jsem chtěla jen jedno...

„Pokud by ti to nevadilo být tu jen s námi, tak můžeš klidně zůstat..." Navrhla jsem.

„Marétko, já si nemyslím, že to je dobrý nápad..."

„No, já bych tu klidně zůstal... Záleží co máte..." Podíval se David na Mery.

„Ee jo, špagety..." Usmála se uměle.

„Meryiny proslulé špagety, to si nechám líbit" usmál se David a začal si zpívat boty.

Vzhledem k tomu, že jsem Davida provázela po našem bytě, ačkoliv to vypadalo, že už tady někdy byl, protože se všude skvěle vyznal, tak jsem si nevšímla Meryiného vyděšeneho výrazu,  který značil, že se tento večer stane něco mimořádného a měl pravdu... Doteď lituju toho, že jsme se netočila a nevšímla si toho strachu v jejích očích, který by mě třeba možná alespoň trochu připravil na to co se bude dít potom...