Zase od znova...

nikdy

„Co to je?"
„ja nevím bylo to v šuplíku a je na tom tvoje jméno" ukázala jsme na obálku.

Mery se na mě tázavě podívala a obálku otevřela.

Chvíli listovala papíry co z ní vytáhla a pak se s údivem posadila na postel.

„Co to teda je?" Zajímala jsem se.

„Rozvodové papíry..." Polkala Mery.
„... táta je fakt podepsal..." Pokračovala.

„Tak to je fajn ne? Tedy alespoň pro tebe by mělo být..."

„Jojo, jasně že je... Já jen nečekala že to půjde tak rychle..."

„To nikdo..."

„Hele ještě tam je něco..." Ukázala jsem na obálku z které vychoval ještě jeden papír.

„A jo... Díky bez tebe bych to asi vyhodila" zasmala se a papír vytáhla.

Do chvíle ji ale úsměv ze rtů zmizel...

„Co je? Co tam je napsané?"

„Táta... Odjel..."

„Co?! Jak jako? Kam??"

„Já... já... já nevím..."

„jak jako nevíš? Co tam píše??" Ptala jsem se.

„No píše že odjel... Do jižní Afriky na dva a půl roku a že věří že se o tebe postarám líp, jak by zvládl on..." Polkla a podala mi papír.

Svalila jsem se vedle ní na postel a rychle přelouskla těch pár vět co na bílém papíře stály.

„Jak je to možný?? Jak mohl jen tak odjet... Ještě naschval, když jsme tu nebyly... Jak mi to mohl udělat...?" Spustily se mi z očí slzy.

Mery mě objala kolem ramen.
„Nebreč mi to spolu zvládnem..."

„Jak jako?" Podívala jsem se na ní a utřela si uslzené oči.

„No normálně... Zůstaneš s námi... Fakt jsi si myslela, že bych dopustila abys skončila někde v děcáku? Usmála se na mě"

„Já... já... Nevím... Dopustila?" Zeptala jsem se ještě pořád trochu nevěřícně.

„Nikdy" usmála se a objala mě.

Objetí i úsměv jsem ji oplatila a vydala se vstříc novým začátkům.