Zase od znova...

skříň

Když jsem se ráno vzbudila, bolelo mě za krkem... Neměla jsme nejmenší tušení jak, ale zřejmě jsem celou noc spala na učebnici matiky.

Vstala jsem, oblékla se, učesala, namalovala a zamířila do kuchyně na snídani.

„Dobré ráno" pozdravila jsem Mery.
„Dobre ráno"

„David tu spal?" Zeptala jsem se a ukázala na gauč, na kterém ležel polštář a peřina.

„jojo"

„A je tu pořád?"

„nene už šel do práce..."

„Já jen, že může každou chvíli přijdete táta... Nevíš Mery vlastně, kdy by měl přijet?"

„Ne, nevím... Ale snad někdy během dneška"

„Snad jo..."

„Mužu tě poprosit, než udělám tu snídani, mohla bys prosím uklidit tu deku a polštář?" Ukázala Mery na gauč.

„Jasne, ale musíš mi říct kam..."

„no patří to do skříně v chodbě, ale tam jsem včera dala nějaký prázdný krabice, takže to budeš muset dát asi náhodu k tátovi do skříně"

„Fajn" vzala jsem to a chtela to jít uklidit.

Když jsem ale otevřela tátovu skříň, s údivem jsem zjistila, že je celá prázdná...

„Mmery..?!?" Zavolala jsem na ni z ložnice.

„Ano?" Přišla hned...

Když si všimla prázdné skříně, tak se jí na obličeji objevil zvláštní výraz, kterého si nešlo nevšimnout.

„Zavolám mu..." Odešla do kuchyně.

Zběsile jsem začala otevírat všechny šuplíky, ve kterých měl prádlo...

Všechny byli prázdné... Jen v tom úplně horním ležela bílá obálka s nápisem „Mery".

„Nebere to..." Vrátila se Mery zpátky do ložnice a já ji hned obálku podala...