Dřevo a železo

Hvězdy nad městem

"Udělal jsi co?!" vykřikla Sigrid.

Bard si povzdechl. Moc dobře chápal rozrušení, ba skoro hněv svojí dcery. Cítil se podobně. Ne, vlastně necítil, ale stejně jako ona, by to neudělal, kdyby měl jinou možnost. Jako kdyby neměl dost problémů s kriminalitou, které přišla do Dolu společně s kupci nebo s trpasličím králem, který seděl na své zlaté hromadě v nedaleké hoře. Nepotřeboval zrovna... tuhle komplikaci.

"Nemohl jsem dělat nic jiného. Byla to slušnost," odpověděl smířlivě.

"Je to moje svatba, tati."

"Vždyť to já vím, holčičko. Jak bych na to mohl zapomenout," řekl a zvedl se od stolu, aby ho obešel. Byl obrovský. Ještě si na něj nestačil zvyknout. Stejně jako si ještě nezvykl, že jeho malá Sigrid už není ani trochu malá a už za pár dní se bude vdávat. Neměl proti Iwarovi nic. Znal toho chlapce... ne, teď už mladého muže, od dětství, znal i jeho rodiče a i když nebyli vysloveně přátelé, věděl, že jsou to dobří a poctiví lidé. Navíc se teď Iwar a jeho otec, jakožto kováři, uplatnili daleko lépe, než v jezerním městě. Dol byl sice co by kamenem dohodil od trpasličí hory, kde přebývali ti nejlepší kováři a zbrojíři, ale ti byli také nejdražší. Takže ty obyčejné věci, jako kovové hřeby do trámů nebo vzpěry do zdí, tolik potřebné k obnově kamenných domů, museli obstarat lidští kováři.

Shrnuto a podtrženo, byl Iwar pro jeho malou holčičku skvělá partie, jenže... Potlačil pocit hořkého smutku nad tím, že už ho Sig brzy opustí a místo toho se soustředil na jejich problém.

Přistoupil k Sigrid a doslova ji donutil, aby rozpletla ruce trucovitě složené na prsou, takže mohl vzít její dlaně do svých.

"Je to král, stejně jako Dain, a protože i já jsem teď král a ty princezna, nemohl jsem ho nepozvat na svatbu. Dovedeš si představit, jak by byl zrovna ON uražený?" zdůraznil s malým úšklebkem.

Elfského krále - Thranduila - měl tu možnost poznávat jen několik dní, ale i to málo vystačilo na hodně. Hodně pocitu méněcennosti stejně jako touhy ho přetáhnout veslem přes hlavu, ale překvapivě i neuchopitelného pocitu vlastní důležitosti jen proto, že s ním Thranduil mluvil. A také nekonečné množství představ o něm, které se rozhodně nehodilo před Sigrid zmiňovat nebo na ně třeba jen pomyslet. I on sám se jim snažil vyhýbat... nemyslet na to, jak se lesklá hedvábná látka Thranduilova rukávu svezla po té dokonale štíhlé ruce... na růžové, smyslně vykrojené rty, jaké neměla ani ta nejkrásnější žena v Jezerním městě, ale které přesto seděly nad nezaměnitelně mužskou bradou... nebo křišťálově modré oči, někdy jasné skoro jako nebe, ale občas přecházející do ledově šedé. Skryté za hradbou dlouhých řas... Nebo na způsob, jakým se jeho boky prohýbaly, když si -

"Nejspíš máš pravdu," přerušila Sigrid jeho myšlenky přitakáním. "Nemohli jsme ho pominout, jako jsme nemohli pominout ani Daina."

Našrouboval si na tvář úsměv.

"Přesně. Krom toho si myslím, že stejně nepřijede," dodal a z hloubi duše doufal, že se nemýlil.

°°O°°

Ukrutná rána dveří, které se v pantech zhouply až ke zdi, ho probudila ze spánku. Podařilo se mu ukrást jen pár hodin, protože dnes byl velký Sigridin den a on chtěl mít všechnu práci hotovou, lejstra podepsaná a pohledávky proplacené, aby na to nemusel po celý svatební den myslel. Valar mu pomáhej! Byl toho neskutečně moc a proto se dostal do postele, až když obzor začal světlat. Doufal, že si bude moci přispat. Vždyť celé město tak nebo onak hodlalo dnes slavit, byť pro ně neměl dost jídla a pití, aby je mohl všechny hostit. Den volna ale vyhlásil pro všechny i pro sebe.