Dřevo a železo

Šumění listů

Pod víčka mu vklouzlo slunce a pomalu ho přivedlo z říše snů do bdění. Otevřel oči a zamrkal. V první chvíli byl zmatený tím, kde je, ale rychle se zorientoval. Nebyl doma, nýbrž ve Hvozdu a přímo v královské ložnici. Na tváři se mu usadil úsměv, který se jen rozšířil, když trochu posunul hlavu a pohled mu padla na Thranduila.

Seděl u stolku se zrcadlem, toaletka nebo tak se mu říkalo. Vlastně nikdy nic takového až do teď neviděl, přesto si byl docela jistý, že lidské stolky nebyli tesané z jediného kmene, pouze zbaveného kůry a vyleštěného, a nejspíš neměli odkládací plochu z jantaru. A pravděpodobně neměli ani zrcadla zasazená ve zlatých rámech. To bylo příliš přepychové i na bohatého měšťana a kdyby to posuzoval podle sebe, tak i na leckterého krále. Nicméně na Thranduila... ano, k němu se všechen přepych hodil dokonale.

Proto bylo v takovém kontrastu, že hřeben, kterým si pročesával své neskutečně dlouhé vlasy, byl z obyčejného, světle hnědého dřeva. Projížděl jím záplavou tekutého bílého zlata v pravidelných, dlouhých tazích od kořínků až po konečky. Jak kaskády vlasů prokluzovali přes hřeben, leskli se v ranním slunci, jako kdyby opravdu byli tavící se kov. Zářili vnitřním zlatým světlem. Zdálo se, že čerpají svou barvu ze samotného slunce, protože teď vypadali zlatě, zatímco v noci...

Bardův úsměv zesílil a získal trochu na potutelnosti.

Vzpomněl si na dnešní noc. Na to, jak Thranduil seděl na jeho klíně oblečení jen do smaragdů a měsíční záře, které změnila barvu jeho vlasů na stříbrnou a jeho nahé kůži dodalo vnitřní záři. Záři u které si stále nebyl jistý, jestli je to opravdu jen odraz hvězd a měsíce nebo svítí samotná elfova kůže. Přinejmenším dostal v noci šanci zkusit to zjistit. Dotknout se každého palce jemné kůže. A to také udělal.

Nejdřív pomalu, snad i trochu nesměle, protože ano, v duchu si zase připadal jako kluk. Tolik neznámého na něj čekalo na Thranduilově těla. Bylo to prostě jiné. Žádná prsa, které mohl vzít do dlaně nebo široké boky ladně se měnící v křivku stehen. Ne. Tady byli pevné provazce svalů ovíjejících se kolem útlého rámu elfského těla. Ploché břicho, přecházející do ostrých hrotů kyčlí. Silná, ale štíhlá stehna a ano, perfektně tvarovaná chodidla, která navzdory tomu, že pro ně nikdy neměl žádnou zvláštní slavost, prostě musel políbit. Alespoň jediný polibek ne ten krásně klenutý nárt.

Thranduila to nijak nevyvedlo z míry, jen se zvedl na loktech a poklidně Barda sledoval, koutek rtů stočený vzhůru v pobavení a blahosklonosti, ale zároveň bylo v jeho očích zaujetí.

Právě s tímto zaujetím ho sledoval po celou dobu. Každý jeho, čím dál tím smělejší, dotek a polibek, ba i každou jizvu, kterou Bard nesl na těle a kvůli které se cítil poprvé ve svém životě trochu nejistě ve světle Thranduilovi dokonalé krásy. Jednoduše z něj elf nespustil intenzivní pohled šedomodrých očí, což bylo, naneštěstí, to jediné, co Bardovi dodávalo určitou jistotu, že si to Thranduil užívá stejně jako on.

Bardův úsměv trochu povadl.

Pokusil se v Thranduilovi vyvolat touhu několikrát. Hned jak si dodal dost odvahy, aby sevřel jeho měkký penis v ruce. Pokaždé to chtělo překonat tu novost a nejistotu, což bylo bez alkoholu v krvi mnohem těžší, než naposledy, ale nakonec byl natolik odhodlaný, že byl ochotný zkusit vzít ho do pusy. Všechny ostatní části Thranduilova těla chutnaly jako čistá voda s nepatrným nádechem březové kůry. I kdyby to chutnalo stokrát hůř... Ještě než stačil svou myšlenku dokončit, ho Thranduil zastavil, jako kdyby přesně věděl k čemu se odhodlává, a přetočil ho pod sebe. Zápěstí pátrající ruky mu přišpendlil k povlečení dostatečně pevně, aby dal najevo, že nechce, aby Bard pokračoval. Respektoval to. Uvolnil se. Jakmile to udělal, jeho ruka byla okamžitě puštěna a Thranduil se posunul tak, že byl Bardův penis uvězněný mezi jeho zadkem a Bardovým tělem. V ten okamžik docela zapomněl na to, co měl předtím v plánu.