Dřevo a železo

Srdce lesa

Hvozd je tajemné místo plné nesmírných krás a magie. Thranduil je víc než jen potěšen, že něco málo ze svého království může ukázat Bardovy.

...

Královský stav s sebou nesl mnoho nepříjemností, například to, že ho radní nikdy nechtěli nechat opouštět město samotného. Za malý výlet zhruba před půl rokem si toho od nich hodně vyslechl a pro tuto, jak to nazval diplomatickou cestu, ho donutili vzít si hned dva strážce.

Vybral si Biorna a Odella.

Potom, co si s Biornem vyjasnili, že Tilda je zcela mimo diskuzi, si zase začali rozumět jako kdykoliv předtím a Odell byl málomluvný a klidný chlapík, kterého by nerozházelo možná ani kdyby mu skřet zaklepal na dveře. Tedy přesně ten typ, který se hodil na jednání s elfy.

Ovšem i tak... Musel celou noc strávit v pokojích, které mu byly přiděleny, místo aby spal tam, kde skutečně spát chěl. Hlavně po boku toho, koho chtěl.

Sice se pokusil odejít, doufaje, že by pak po cestě mohl potkat nějakého elfa, který by ho nasměroval k Thranduilovým komnatám, jenže sotva vystrčil hlavu na chodbu, už byl Odell venku ze svých vlastních dveří. A za chvíli po něm i Biorn. Brali svou povinnost velmi vážně, tak moc vážně, že když se Bard vymluvil, že si jen potřeboval protáhnout nohy, šli s ním. Museli být pro všechny ty ve stínech skryté elfy jako tři šašci, kteří chodí po chodbách tam a zpět.

Podruhé se už o útěk nepokusil a nakonec i usnul a spal až do hlasitého zaklepání na dveře.

Překvapilo ho, že to není žádný z jeho mužů, ale elfka s podnosem plným jídla - hlavně ovoce, některé sušené, ale další už čerstvé sebe neobvyklé to tuhle roční dobu bylo, a také to zvláštní mdle sladké pečivo, které přinesli elfové i na Beltain, a velký džbán nějaké sladké šťávy.

Zeptal se jí, jestli už Biorn s Odellem vstali, ale věnovala mu dlouhý pohled, ve tváři se jí nehnul ani sval, a pak prostě bezeslova odešla.

Rozhodl se nejdřív trochu probrat a najíst a pak jít za svými lidmi, jenže sotva položil nůž na prázdný talíř, ozvalo se další stejně hlasité zaklepání.

Byla to ta samá elfka. Tentokrát přinesla hromádku oblečení a položila ho na jednu z kup polštářů určených k lenošení.

"To si mám na cestu obléct?" zeptal se a vstal, aby se přešel podívat, co mu přinesla, podívat.

Znovu na něj upřela pohled a Bard jí ho tentokrát oplatil. To stačilo, aby mu to došlo.

"Vy nerozumíte, co vám říkám, že?" zeptal se vědoucně.

"Trochu," odpověděla elfka hlasem jemným, jako skřivan, a tentokrát se nepatrně usmála.

"Potřebuji před odchodem mluvit s ostatními lidmi. Těmi, co přišli se mnou. Lidé z Dolu... moji lidé... potřebuji je tady." Dvěma prsty předvedl chůzi.

Bylo to jako mluvit s dítětem, ale nakonec se zdálo, že porozuměla, protože se jí tvář ze zamračení změnila na výraz pochopení, a kývla.

Vyprovodil ji pohledem, doufaje, že pochopila, co po ní chce, než se soustředil na šaty, které pro něj přinesla.

Materiál i střih byl elfský, ale evidentně byly šité na nižší a širší postavu. Lidskou postavu, přesněji tu jeho.

Kalhoty měly barvu mladých kmenů jabloně, hnědou ale ne souvisle. Když látkou pohnul, bylo to jako kdyby se po ní honili stíny. Jejich střih byl užší, než by si sám zvolil a šněrovaly se na obou bocích místo vpředu, jak byl zvyklý.