Dřevo a železo

Pod korunami stromů

Dýchl si na prokřehlé ruce. Nepamatoval si, že by mu bývala taková zima, když se ještě staral o dovážky vína pro Mistra. Stárneš, Barde. Stárneš a lenivíš, pomyslel si sebekriticky. A byla to pravda.

Když se podíval kolem sebe, všechno bylo stejné, jako před dvěma lety.

Byl konec listopadu, k tomu už lezavě mrazivé počasí patřilo. Stromy dole u jezera byl dávno trvale pokryté jinovatkou a jezero samotné bude možno brzy přejít suchou nohou. Možná tak za týden nebo dva. Musel záležitost s elfy vyřídit dřív, než se tak stane.

"Jsme tu opravdu správně?" prolomil Iwar ticho další otázkou.

S povzdechem se k němu obrátil a zastrčil si ruce do podpaží. Chlapec měl příliš otázek a byl zbytečně hlučný. Byl by raději, kdyby s ním šel Bain. Měl s ním jít, jenže radní Dolu si mysleli, že není rozumné, aby město opustil jak král, tak jeho dědic. Co kdyby se něco stalo, že ano? Nejspíš za dlouhých zimních večerů vyslechli příliš mnoho příběhů o králích dávných dob, kteří nejednou skončili rukou zdánlivého přítele nebo spojence. Nedocházelo jim, že tam šlo o velké krále Rohanu nebo Gondoru, ne malinkého krále dvou - spíš jednoho a půl města - a nějakých těch luk a polí v nejbližším okolí. Sice se jim to pokusil objasnit, ale neuspěl. Byli neoblomní. Škoda, že jim nemohl rozkázat, aby svoje rozhodnutí vysvětlili Bainovi, který už se těšil, jak na cestu, tak na Elfské město. Vzteknul se kvůli tomu a vyčetl Bardovi, že se nikdy neměl stát králem, protože kdyby se jím nestal, mohl by jet s ním, tak jako Bard sám ve stejném věku poprvé jel se svým otcem.

Jeho den byl prostě perfektní. Bain s ním nemluvil a teď tu mrzli zatímto čekali na elfy.

"Jsme tu správně."

Byli tam, co vždy, když měnil platbu za sudy s vínem. Pokud něco, tak elfové byli bytosti zvyků. Na tom samém místě se scházeli jak s Bardem, tak s jeho otcem a dokonce i jeho dědem.

"Kde tedy jsou elfové?"

"Oni se ukážou."

"Myslím, že by měli projevit trochu úcty králi Dolu a nenechat nás tu čekat a promrzat na kost," projevil Iwar svou roztrpčenost natolik hlasitě, že všem těm elfům, kteří je jistě sledovali z šera Hvozdu, z toho muselo začít pískat v uších. Iwar nebyl špatný mladík, ale asi měl z těch hodin mlácení do kovadliny poškozené bubínky.

"Stejně tak bys i ty měl projevit trochu úcty, pokud chceš do našeho lesa vstoupit nezraněný a stejně tak i odejít. Hvozd má rád svůj klid a nevítá vlídně ty, kteří ho ruší... hulákáním jak na rynku," pronesl Elros, který se zdánlivě jakoby zhmotnil z ničeho a svým tichým příchodem Iwara vyděsil až k poplačenému vypísknutí.

Bard sebou jenom trochu trhl. Za léta, co s elfy vyřizoval obchody, si na jejich náhlé zjevování zvykl.

"Elrosi. Rád tě zase vidím. Dnes jste si dali na čas..." promluvil na elfa zdvořile, ale neodpustil si malou výtku. Nejen, že skutečně byl král a musel uznat, že nechat ho venku na mrazu opravdu nebylo zdvořilé, hlavně Elrose trochu znal. Prohodili spolu vždycky alespoň pár vět o dění v Jezerním městě, o Bardově ženě, obchodnících procházejících Hvozdem... prostě o takových běžných radostech a strastech života. Nebyl sice jediným elfem, kterého potkával, ale rozhodně chodil pro platbu nejčastěji a jako jediný se zajímal o dění mimo Hvozd.

"Omlouvám se, Vaše Výsosti," překvapil ho Elros zdvořilým tónem a malou úklonou, "Nečekali jsme, že si s sebou přivedete cizince. Bylo naší povinností se ujistit, že nás nečeká žádné jiné překvapení a že je bezpečné vás oba doprovodit do města."