Dcera mafiána

Kapitola 9.

Všichni v místnosti ztuhli.
Roztřesenou  rukou jsem tiskla vší silou sklo o mou paž.
Po podlaze začal téct potůček krve.
Robert vzadu se jen udiveně díval.
Můj otec s mým strýcem zkameněli.
,,Camillo okamžitě se uklidni.."
Začínám bláznit. Celý můj život se obrátil vzhůru nohama. Nic jsem si v životě nepřála víc, než bezpečně dorazit ze školy domů. Večer si sednout s mamkou k telce. Nikdy jsem toho nechtěla moc. Byla jsem skromná. Za co mě Bůh trestá?
Ustoupila jsem o další dva kroky.
Diego položil skleničku s whisky a zvedl se.
Podíval se mi upřeně do očí.
,,Camillo, představ si jen svojí matku na zemi mrtvou . Představ si svojí kamarádku Emu mrtvou. V kaluži krve. Jak bys je před tím zachránila? Zmlátila nepřítele plyšovým jednorožcem? Vím, že to není lehké,ale i kdyby tvůj otec nejevil o tebe zájem, stejně bys byla v nebezpečí". Mrkl okem na chlapa vedle sebe a ten mu podal obálku.
Otevřel obálku a ukazoval mi fotky.
V očích jsem měla slzy, takže jsem neviděla dobře. Přistoupila jsem opatrně o krok blíž. Viděla jsem fotky mámy. To měla ještě krátké vlasy. A vedle jí mě. Jak mě drží za ruku. Bylo mi 10. Zamžikala jsem.
,,Co to má znamenat?"
Diego se zase pohodlně usadil do křesla.
,,To znamená zlatíčko, že mezitím,co sis hrála nevinně s panenkami,tady mezitím nám vrazi posílali tvoje fotky jako výhrůžky. Zatímco tady pro tebe a tvojí mámu lidi riskovali život,ty sis jezdila na výlety.
Otec ti nechtěl zničit život. Chce ti ho zachránit..".
Nevěděla jsem co říct.
Zakroutila jsem hlavou. Otočila jsem se k mýmu otci.
,, Nenapadlo tě někdy, že by mi nic z toho nehrozilo,kdybys žil slušný život? Nenapadlo tě, že kdybys dělal třeba právníka,mohli by jsme žít spolu? Mohli by jsme být normální rodina a já bych nemusela všem tvrdit, že můj otec je mrtvý?"

Viktor přikývl.
,, Jistě, ale věci jsou tak ,jak jsou. Takže buď rozumná a nehraj si tady na nějakou aktivistku."
I když se snažil v klidu mluvit, viděla jsem, že je nervózní. Ani jsem si nevšimla ,jak moc jsem tlačila na střep. Na zemi byla kaluž krve a já se začala motat.
Viktor mi vzal střep.
Cítila jsem ,jak mi slábnou nohy ,ale Viktor mě vzal do náruče a odnesl. Slyšela jsem vzdáleně,jak volá o lékárničku.
Robert se na mě v pozadí díval a řekl něco Diegovi.
Pak jsem usnula.

Probudila jsem se zase ve svém pokoji.
Robert seděl vedle mě na křesle.
Když jsem se probudila pozvedl obočí a ležérně se se opřel o křeslo.
,,Jé, slečna sebevražedkyně, to musí být pro tebe zklamání, že žiješ."
Zavřela jsem oči a otočila se na bok.
,,Roberte, můžeš odejít?"
Zasmál se .
,, Dokonce mi říkáš jménem. To jsme si teď jako kamarádi."
Otočila jsem se na něj. Byla jsem slabá a neviděla jsem dobře.
Podívala jsem se na něj.
,, Měl jsi někdy reálný kamarády tvého věku? Chodil jsi do školy? Víš jak my teenageři myslíme? To jsi celý život strávil skládáním zbraní s nějakýma upocenýma chlapama?
To ti máma nechválila obrázky, když jsi byl malý?"
Při poslední větě se se prudce otočil na mě.
Viděla jsem v jeho očích zlost i bolest.
Přestala jsem dýchat, začal být děsivý.
Pak si povzdychl.
,, Myslíš, že mě baví dávat pozor na nějakou malou rozmazlenou holku? Upřímně nejsem nejradši, že žiješ. Za celý dva dny tu jen řveš jak malý dítě a děláš scény, zatímco pro tebe nasazujeme životy.
Zatímco naši kolegové zabíjejí, zatímco brání tvojí matku.
Myslíš si , že tu jsem pro srandu? Myslíš si, že tě tady chci? A teď si myslíš, že si mě můžeš dobírat?"
Tekly mi slzy . Uvědomila jsem si , že jsem trapná, že bych měla přemýšlet, než něco udělám.
Robert se na mě nenávistně díval.
Neměla jsem vytahovat jeho matku. Co když už nežije... Zasáhla jsem ho přímo do srdce a uvědomila jsem si,jak moc se podobám otci.
Začaly mi nekontrolovaně téct slzy.
Robert vstal.
,, Nejsem tvoje chůvička, snaž se neumřít, protože tě chci zabít."
S těmi slovy mě totálně odrovnal.
Než jsem stihla cokoliv říct, odešel.
Zhluboka jsem dýchala.
Přemýšlej Camillo. Ty přežiješ. Uvidíš zase mámu. Všechno bude dobrý,jen přemýšlej ,jako kdybys byla právě u zkoušky.

Vstala jsem z postele.
Hlava mě třeštila. Otevřela jsem skleněný dveře od terasy. Potřebovala jsem čerstvý vzduch. Zhluboka se nadechla.
Za mnou bouchly dveře .
Zamrkala jsem a viděla obří postavu,co se ke mně blíží.
Diego.
Usmál se na mě a podal mi lahev s vodou.
Vzala jsem si od něj lahev a podal mi beze slov telefon.
,, Zavolej mámě.."
Udiveně a opatrně jsem si vzala mobil. Nedočkavě jsem vytočila číslo.
Mobil vyzváněl a  Diego odešel.
Po pár pípnutí se ozval něžný hlas.
Máma.
,,Mami ..." Vzlykla jsem.
Máma si povdechla.
,, Zlatíčko, jsi v pořádku? Jak se cítíš? Slibuji, že se k tobě co nejdřív dostanu.. Zkus vycházet s otcem,on ti neublíží.. "
Máma byla klidná.
To nemá strach, že její dcera je s cizími chlapy někde uvězněná? To ona mi vyprávěla děsivý příběhy o otci.
Zavřela jsem oči a přemýšlela.
,,Mami oni mě usnesli... Já ani nevím kde jsem ,chci prostě domů , můj otec je psychopat..co když mě zabíjí?"
Máma byla potichu. Slyšela jsem jí nadechnout.
,, Cami uklidni se. Je to tvůj otec. Poslouchej ho a nedělej problémy." Její hlas byl tak vyrovnaný.
,,Zase ti zavolám mami, ahoj."
Zavěsila jsem.
Věděla jsem o co jde.
Máma se o mě nebála. Nepřijde. Jak jsem mohla být tak blbá.
Vždyť ona byla furt v práci, než semnou.
Chodila na rande , mezitím co jsem se bála doma.
Zasmál jsem se.
Vlastně už nechci domů. Co jsem si myslela? Že jí na mě záleží?
Hodila jsem mobil do šuplíku do nočního stolku a lehla si do postele.
Vzala jsem si na hruď polštář a opřela jsem . Zavřela jsem oči a jen snila.