Dcera mafiána

Kapitola 7.

Ležela jsem v posteli. Chtěla jsem domů. Moje mamka se jistě bojí. Kdyby jenom věděla,kde jsem.
Po tváři mi tekly slzy. Tohle mě nemůže dělat.
Nemůže mě nutit. Vstala jsem z postele a nakráčela si to k mému otci.
Seděl v pracovně a s někým si povídal nějakým jazykem.
Ruština. Jistě.
" Okamžitě mě odvez domů,, řekla jsem hlasitým pevným hlasem.
Povzdychl si ,jako kdybych byla přítěž.
Mávnutím rukou poslal pryč nějakýho chlapa. Ten se na mě udiveně podíval.
"Nemůžeš vtrhnout do mé pracovny bez ohlášení Camilo. Jestli chceš domů, pochopím. Jen zkus pochopit ty mě. Momentálně jsi v nebezpečí, kvůli vlivným lidem,co mi chtějí sebrat moc. Snažím se tě chránit. Takový lidi, nemají lítost a zabili by tě..,,
Už mi docházela trpělivost.
"Já se tě neprosila o ochranu,co moje matka? Je doma sama , určitě se o mě bojí... A jí nemůžou ublížit? To kvůli tobě po mě někdo jde... To ty si nás vystavil nebezpečí, kvůli tvý špinavý práci..,,
Opřel se do křesla a nalil si burbon . Šla jsem k jeho stolu a nalila si sobě . Posadila se naproti jemu.
Usmál se .
"Jsi tvrdohlavá, po kom to asi máš. Tvoje matka jela do Paříže. Má tam byt, který jsem jí koupil,v případě, že se bude muset ukrýt . Jinak souhlasí nakonec s tím,aby si zůstala u mě. Ví, že jsi tady ve větším bezpečí, díky mým lidem. Navíc o matku se Luis nestará. Ale o tebe ano. Chce tě zabít, protože jsi pro něj hrozba. Protože bys mohla zastoupit mé místo,kdyby mě zabil.,,
Vypila jsem sklenici s burbonem. V krku mě pálelo.
"Nevěřím ti.,,
Vzal telefon a vytočil číslo.
"Rose, tady Viktor. Dám ti naši dceru, vysvětli ji situaci.,,
Rychle jsem mu vytrhla telefon z ruky.
"Mami..,, Po tváři mi tekly slzy.
"Ahoj zlatíčko, všechno bude v pořádku, musíš poprvé poslechnout tvého otce, postará se o tvé bezpečí.. Hlavně neměj strach. My to vyřešíme a potom se uvidíme.,,
"Mami , já chci domů..,,
"Já vím,neboj se . Bude všechno tak ,jako dřív. Až se to vyřeší,tak budeš hned doma. Musím končit,jsem na cestě do Paříže. Mám tě ráda. Uvidíme se .,,
" Mám tě ráda mami..,,
Ukončila hovor a já položila telefon na jeho stůl. Otočila jsem se a odešla. Cestou u dveří mě Viktor zastavil.
"Camilo, postarám se o tvoje bezpečí.,,
Nic jsem neřekla a odešla.
Byla jsem rozrušená.
Šla jsem dlouhou úzkou chotbou s červeným kobercem. Když jsem chtěla zahnout do uličky, abych se dostala do svého nechtěného bytu , narazila jsem do postavy.
Předemnou stál vysoký kluk s tmavě černýma vlasama a zelenýma očima.
Jasně. Robert.
Tyčil se nademnou a byl tak o dvě hlavy vyšší.
Líbezně se usmál.
"Kam se chystáte slečno?,,
Založila jsem si ruce a zamračila se .
"Do mého bytu a vůbec se mě neptej..,,
Chtěla jsem vyklouznout kolem něho,ale chytl mě za ruku a já zkameněla.
Na chvilku mi poskočilo srdce.
Usmál se ještě víc.
"To je ale na druhou stranu..,,
Vytrhla jsem se mu a odešla.
Na zádech jsem stále cítila jeho úsměv.
Parchant. Ještě uvidí,co jsem zač.