TodoDeku [láska na první pohled]

Nemocnice

Už jsou to tak 2 dny co Dekua odvezli do nemocnice a nezavolali mi. Co když jsem ho zabil?! Jsem takovej kokot tyvole. Hrálo mi každý den v hlavě. Další den jsem se vzbudil a nebylo mi vůbec dobře, hlava mi třeštila a žaludek chtěl pryč z mýho těla. Zvracel jsem snad každou půl hodinu. Tak jsem si šel pro jistotu lehnout. Vytuhl jsem asi do 10 minut, ale vzbudilo mě zvonění mého mobilu. Otevřel jsem pomalu oči a podíval jsem se kdo mi zase volá. No a hádejte kdo to byl! Doktor který mi měl volat až budou o Dekuovi něco vědět. Ani nevíte jakou rychlostí jsem vyskočil z postele. "Tak jo! Klid, klid. Nádech, výdech, nádech, výdech,, a zvedl jsem ten hovor.

D: Dobrý den.
T: D-dobrý den, tak co?!
D: Pan Izuku bude v pořádku, na 100% to přežije
T: Díky bohu! Ani nevíte jak se mi ulevilo.
D: To rád slyším. Ale necháme si ho tady ještě pár dnů, možná týdnů na pozorování.
T: Jistě, hlavně ať je v pořádku.
D: Nebojte, vše bude do pár týdnů v normálu.
T: Dobře, děkuju moc. A mohl bych se ještě zeptat?
D: Ano jistě.
T: Mohl bych už přijet, alespoň na návštěvu?
D: Určitě
T: Dobře, tak za hodinku jsem tam. Děkuji
D: Jistě, nashledanou.
T: Naschle.

*típl jsem to*

"Ó MŮJ BOŽE!!! DEKU TO PŘEŽIJE!! NEZABIL JSEM HO!!,, vřískal jsem jak na lesy. "A MŮŽU ZA NÍM PŘIJET!,, rychle jsem se oblíkl, vzal si věci a běžel do auta. Sedl jsem si a zjistil sem že nemám benzín. Jel jsem teda na nejbližší benzínku.

*mezitím u Dekua*

Oslepilo mě silné bílé světlo. Zářilo mi přímo do očí. Probudil jsem se v obří bílé místnosti. Nikde nikdo jenom dvě prázdné postele vedle mě. Něco vedle mě pípalo. Zjistil sem že je to přístroj na měření mého srdečního tepu. A poznal jsem že jsem v nemocnici. Přišla za mnou sestřička a donesla mi nějaké jídlo. "Jsem ráda že už jste vzhůru. Naháněl jste nám strach že se už nevzbudíte.,, pousmála se na mě a já jí ten pohled vrátil. Donesla mi teplou polévku. Chtěl jsem se zvednout ale hrozně mě třeštila hlava. "Mohl bych se zeptat?,, řekl jsem směrem na sestřičku. "Ale jistě co potřebujete?,, "Co se stalo? Proč jsem tady? A kdo mi to vše udělal?,, měl jsem vážně hodně otázek ale zřejmě jí nevadilo mi na ně odpovědět. "No... jak to jen říct. Váš kamarád vás uhodil a vy ste spadl na tvrdou podlahu. Ale prý to udělal omylem a nechtěl vám ublížit. A za chvíli by měl přijet na návštěvu.,, "D-d-dobře děkuju,, "Nemáte zač. No ale už musím běžet, mám tu spoustu pacientů,, "Vydržte! Zvedla by jste mi prosím postel? Rád bych si snědl tu polévku,, uchechtl jsem se na ni. "Ale jistě, vydržte,, sestřička mi zvedla postel a odešla. Měl jsme pocit jako kdyby mi do hlavy bodalo tisíce nožů. Ale ne! Máma! Bože musí o mě mít takovej strach. Podíval jsem se na mobil a... 26 zmeškaných hovorů. To bude ale průser. A navíc o mě a Todorokim neví! To bude dvakrát větší průser. Neměl jsme odvahu jí zavolat. Nevěděl bych co mám říkat. Snědl jsem polívku a dal talíř na noční stolek. A uviděl jsme tam malý lísteček na kterém bylo napsáno:

Až se vzbudíš Izuku zavolej mi!
- Máma

No tak na to ať zapomene. Zavolám jí až se tady ukáže Todoroki. Když tu náhle někdo zaklepal. Oči se mi zrozzářily. Stál tam Todoroki s balónkém a kiticí. Šel směrem k mé posteli. Obejmul mě a začal brečet. Chtělo se mi taky brečet. "J-j-já moc se ti omlouvám, nechtěl jsme ti ublížit. Prostě mi v hlavě úplně přeplo a nevěděl-,, "Už je to dobrý... hlavně že žiju,, řekl jsem mu a zmáčkl ho. "Když ale já nevím co se stalo! Proč jsem to vůbec udělal. Jenom jsem ti ublížil.,,

Po malinké pauzičce je tu další kapitola😄 Přiznám se a nebudu se vymlouvat že jsem měla hodně školy atd. Jednoduše jsem se na psaní vysrala 🤣 neměla jsem chuť a ani náladu něco psát. Ale i tak jsem nějak sesmolila tuhle kapitolu. Chci ještě jednou moc poděkovat za všechnu podporu 💗  Díky vám mám motivaci psát dál a dál. No už moc kecám tak se mějte famfárově.

Vaše Gabča🥦💞