TodoDeku [láska na první pohled]

Konečně doma

Už jsem v nemocnici něco přes jeden týden a je mi už skvěle. Dneska mě prý pustí konečně domů. Každý den mě pravidelně navštěvovali mamka a Todoroki. "Dobré a poslední ráno.,, řekla sestřička když mi nesla do pokoje snídani. "Dobré i vám.,, řekl jsem a začal se balit. "Však odjíždíte až odpoledne, tak proč se balit tak předčasně?,, zeptala se mě. "Chci mít pak klid a nedělat to na poslední chvíli.,, "oh tak to jo.,, řekla a položila mi snídani na noční stolek. Na pokoji se mnou nikdo nebyl takže jsem byl celkem spokojenej. Jídlo tam taky nebylo úplně špatný takže taky fajn. Zabalil jsem si věci a snědl snídani. Sestřička odnesla nádobí a odešla. Vidím ji dneska naposledy. Jsem celkem rád ale byla s ní sranda. Ale tak co, jedu domů a to je skvělý. No tak mám zabaleno a co teď dělat. Většinu času jsem tady trávil buď s Todorokim nebo s mamkou. A nebo jsem taky spal. Ale spát se mi nechce a dneska nikdo nepřijde. Tak jsem šel do společenské místnosti kde měli být údajně nějaký hry, možná i počítač a taková chill zóna. Vyrazil jsem tedy na výpravu zvanou: dojít do společenské místnosti a nenechat se chytnou důchodcema a sestřičkama. Seběhl jsem z mýho 4 patra po schodech, jelikož přestal fungovat výtah, protože se tam zasekla nějaká bába protože začala mačkat všechny tlačítka. Ach bože, někdy ty důchodce fakt nechápu. No nic seběhl jsem teda až do přízemí kde jsem se na recepci zeptal kde je společenská místnost. Nebo zeptal, no spíš se to na ni vyhrkl. Udýchanej jsem byl jak pes. Paní na recepci mi řekla že společenská místnost je ve 3 patře! No tyvole, normálně ještě tady z toho zhubnu. Poděkoval jsem jí a běžel do 3 patra. Vyběhl jsem poslední schod a otevřel dveře do té "úžasné" společenské místnosti. Ale ne, bylo to tam celkem fajn. Docela velká televize nějaký stolní hry a dokonce i videohry na slíbený počítač. Ale já si jenom sedl do křesla a zapl telku. Nikdo tam se mnou nebyl takže to bylo v poho. Po několika hodinovém koukání na televizi jsem tam nakonec usl. Musela mě budit nějaká random asi 20 letá paní. Málem jsem dostal infarkt. "Jste v pořádku?,, zeptala se mě. "Jo, dobrý. Jenom jsem tady nechtěně vytuhl.,, uchechtl jsem se. Ale radši jsem šel zpátky na pokoj. Vyběhl jsem zbývající patro, otevřel dveře do mýho pokoje a lehl si do postele. Sestřička mi donesla oběd, ale já se toho radši ani nedotkl jelikož to vypadalo jako vycuclí že záchodu. Takže mě setrcuma seřvala a strčila mi chleba do pusy. Chutnal jako psí granule. Ne že bych je někdy jedl. Bylo už něco okolo 3 hodiny po obědě a já netrpělivě chodil po pokoji sem a tam než konečně na dveře zaklepe mamka nebo Todoroki. Jsou 4 hodiny a furt nic... snad na mě nezapomněli. Ale přece jenom někdo zaklepal. Pomalu se otevřeli dveře. A vykoukla hlava na dvě půlky. Byl to Todoroki. Běžel jsem ke dveřím a obejmul jsem ho. "A já už myslel te jste na mě zapomněli.,, ufrkl jsem. "Na tebe? Na tebe se nedá zapomenout.,, řekl a rozdrbal mi vlasy. Mamka taky vykoukla a já si běžel pro už zabalené věci. Hodil jsem tašku přes ramena. A vyšel jsem že dveří. "Bylo to tady celkem fajn.,, řekl jsem a podíval se na ně. "Ale vypadáš šťastně že odsud odcházíš.,, odpověděla mi mamka. "Jako doma je to lepší ale tady to bylo taky fajn.,, a sešli jsme do přízemí. "Tak nashledanou.,, řekl jsem paní na recepci. "Nashledanou.,, usmála se na mě. Měl jsem dobrej pocit. Nasedli jsme do mamčinýho auta a jeli jsem domů. Vyjeli jsme z parkoviště a já už posledním kouskem zraku koukal na mizící nemocnici v dálce. V klidu jsem se posadil a začal jsem kecat o tom ce sem dělal, co jsem jedl atd.
Po asi 45 minutách jsme konečně přijeli před naši bytovku. Ja nadšeně vyskočil z auta a pelášil jsem ke vchodovým dveřím. Mamka vytáhla klíče a odemčela. Ja vyběhl ani nevim kolik pater a odemkl jsem dveře od bytu. Ano, jel s náma domů i Todoroki. Dneska u nás prespí a zítra půjdeme na tu Tsuyu party. Celkem se těším. Vede k jsem do svýho pokoje a spokojeně jsem si lehl na postel. Jo uz zase ležím v posteli. Jsem hroznej. Po chvilce za mnou přišel i Todoroki. "No. Tak co budeme dělat?,, zeptal jse mě. "Já nevím, mohli by jsme se učit. Co já ale vím co berete.,, "Ale prosimtě. Sám Aizawa říkal že tohle nebudeme nikdy moc potřebovat. Takže se to učit nebudu, tak neblázni.,, "No dobře, ale jestli kecáš tak si mě nepřej.,, řekl jsem a rozcuchal mu vlasy.

Taaakže, další kapitolka je venku 🥳💗 jste rádi co?😏 já vím že teď nejsem nějak extra aktivní ale snažím se v každé volné chvíli psát😬tak snad vám to nějak moc nevadí, ale já se real snažím 🤣🤚 no nic mějte se hezky moje brokoličky ✨💞

Vaše Gabča🥦💓