V Zajetí Učitele (Dokončeno)

.33.

Eren byl strachu celý bez sebe... Má ho v plánu zabít? Ale.. vždyť psal, že ho chce jen pro sebe, tak proč by to dělal? Miluje ho ne? Tak proč by zabíjel někoho koho miluje? To je nesmysl, ale problém je, že Erwin je nemocný, neví co dělá a našeptává mu to vše jeho vnitřní hlas, vše co má udělat, jak to udělat a kdy to udělat. Není to on, je to onen hlas co mu promlouvá do duše. 

"Erwine.. Nedělej to. Nejsi to ty. Ty by jsi mě přeci nikdy nezabil." Levi nevěděl co říct, aby ho zastavil.. asi by nic Erwina ani nedokázalo zastavit. "Ne.. jsem to já, nikdo jiný v mém těle být nemůže." S tím se ozval výstřel. Pro leviho to byli poslední sekundy života.
Levi se židlí padl na zem a pod jeho tělem byla krev která vytékala z jeho těla. "Erene.. pa.. pamatuj..  Mi.. Miluju.. tě.." Bylo poslední co Levi pověděl než naposledy vydechl a zemřel.

Z pohledu Erena

Ten zvuk výstřelu mě dostal.. on.. on ho zabil? Ne.. to není pravda! Je to určitě jen špatný sen..  Nemůže to být pravda!! Prostě ne.. 

Celý zbytek dne jsem probrečel.. nemůže to být pravda, tohle ne, prostě ne! Nemá ani cenu žít bez něj.. můj život nebude naplněn už nikdy mi nikdo nebude dělat dobrou náladu jako on.. Nikdo nebude ten pravý, NIKDO! Nemá cenu se tu trápit.. 
Zvedl jsem se tedy z postele a hned vystřelil jak mířená střela ven z pokoje, máma se na mě divně dívala.. uplakané oči, nemluvím, nic. "Co se děje Erene?" Zeptá se mě starostlivě, ale neodpovídal jsem jí, nemám sílu už ani mluvit. Jen jsem zakroutil hlavou, že nechci mluvit a odešel jsem ven z domu. Mířil jsem si to hned ke kolejím kde každou chvíli jezdí vlak. Ještě naposledy jsem napsal Arminovy, že mi je to líto, ať na mě zapomene a žije beze mne. S tím jsem si pak sedl na koleje a čekal.. bude to rychlá smrt.. Levi.. brzy se uvidíme tam nahoře. A taky, že to tak bylo. Během chvilky už v dálce šel slyšet vlak a pak rána.




Celý udýchaný jsem se vyhoupl do sedu a podíval se na dveře od mého pokoje. 
"Erene! Vstávej! Nebo hned první den školy přijdeš pozdě." Křikla na mě máma z kuchyně.. co to bylo za sen? Velmi matně si ho pamatuju, ani nevim o čem byl.. Stačila taková chvilka a naprosto jsem to zapomněl. No.. to je jedno, hlavně bych jsem si měl pohnout, nebo to nestihnu. 
"Už vstávám!" Křiknu nazpět a vyhrabu se z postele. Oblékl jsem se, v koupelně vykonal ranní hygienu a seběhl schody do kuchyně. Nasnídal jsem se  a připravil si tašku do školy. Pořád jsem myslel nad tím snem.. co to bylo zač? Proč jsem z toho byl tak vylekaný, udýchaný? Proč mi to přijde jako by to byla nějaká noční můra? No.. možná byla, ale teď se hlavně musím zajímat o školu a ne o sen. 

Do školy jsem šel sám, pěšky, není daleko takže cesta mi zabrala jen pár minut a během chvíle jsem byl už v oné budově. Teď, ale kam.. jsem ztracen. Naštěstí poblíž byl klučina.. někoho mi strašně připomínal, ale tak.. svět je velký, mohl jsem ho vidět kdekoliv. "Ahoj, hele kde je tady ředitelna? Jsem tu nový." Zeptám se ho s úsměvem, ten mi s radostí ukázal kde je a já se tam vydal. U ředitele jsem se dost dlouho zdržel a když už jsem šel do své nové třídy tak už bylo po hodině. 

Zaťukal jsem na dveře od třídy a vešel dovnitř. 
"A ty jsi kdo?" Zeptal se mě učitel u tabule.. proč mi dneska lidé přijdou tolik povědomý? 
"Och.. Jsem Eren, mám sem chodit do třídy, jsem tu nový." Představím se mu a zavřu za sebou dveře. "Dobrá Erene.. tak si sedni někam na volné místo a nevyrušuj." Pověděl a já tak udělal.. 
Proč všichni jsou tak povědomí? Proč tahle škola je tak povědomá? Tolik otázek, ale na žádnou z nich není odpověď.

The end

Tak a je tu konec :D pro ty co nechápou tak celý tento příběh byl jen jeden velký Erenův sen, něco jako dejavů. To je taktéž důvod, proč některé kapitoly nedávali smysl :) No.. jsem ráda, že se vám tato knížka líbila a můžete se juknout i na mojí druhou kterou mám rozepsanou. Mějte se krásně a já se s vámi u této knížky loučím <3