I saw you on the bridge

Part 4

Ahojky jenom takhle na začátek:
Omylem jsme posledně publikovala druhou verzi příběhu, než jsem chtěla. Takže v kapitole 3 budou nepatrné změny které jsou ale důležité do budoucna. Do děje to zatím nezasahuje takže nebojte. Opravím to chvilku po zveřejnění tohohle.

Harry

Jako by jsme byly v nějakém začarovaném kruhu, protože za dnešek už po druhé se mi v náruči probouzí neznámý brunetek. Bojím se sám sebe co zase řeknu. Očividně, to nemá jednoduché a já mu nechci ještě přitěžovat.

Louis

Zase! Já musím pokazit a pak ještě neskutečně zamotat i blbou sebevraždu. Do háje Tomlinson... každej debil se umí zabít a ty posereš i to! Možná, určitě by bylo lepší kdyby jsi se přece jen zabil. Huh... fakt miluju svoje podvědomí, jak mi vždycky zvedne náladu a podpoří mě. A to už asi poslední 4 měsíce, no prostě od té doby co se TO stalo.

Harry

Vypadá tak roztomile když se zamyslí... měl bych takhle přestat přemýšlet! Zkusím to zase jenom nějakým otřepaným "Ahoj" nevypadá to ale že by mě vůbec vnímal. Nemyslím si ale, že by mě ignoroval, to ne, jenom je asi moc hluboko ve svých myšlenkách. Jak ho ale vytáhnou zpátky na hladinu? Má někdo záchranný kruh? Zase jsme u toho měl bych přestat myslet na blbosti. Zkusím s ním lehounce zatřepat, což není takový problém když mi vlastně leží v objetí.  Konečně se na mě upřely ty oceány. Které byly tak plné slz že opravdu vypadaly jako reálné oceány.

Stály jste někdy před oceánem nebo mořem a hleděly na horizont, jenom chtěly natáhnou ruku a celou tu nádheru nabrat do dlaně?

Tak nějak jsem se teď cítil já jenže já ho už v dlani mám. Zaculil jsem se nad tou myšlenkou a tím mu prvně ukázal podle mamky, a vlastně celého okolí neodolatelné ďolíčky.

Zase jsem se na chvilku zamyslel, asi už jsem fakt unavený. Kolik je vůbec hodin? Mamka mě zabije. A už mi usnul. Přemýšlím nad východisky této situace ale napadá mě jen to jak je hezká představa že by brunetek opravdu byl můj.

Zlobil by se kdybych ho odnesl k "nám domů" jestli to tak můžu říct?

No, asi mi nezbývá nic jiného, přece jen ho nenechám spát na ulici.

Pomalu jsem brunetka vzal do náručí a vyšel.

Až teď když jsem procházel kolem kostela s kostelníma hodinama tak jsem si všiml, že už je deset večer. Co? Vždyť jsem vycházel asi kolem osmý, no mohlo mi do dojít, když je skoro půlka srpna, tudíž se stmívá až dost pozdě.

Vracel jsem se stejnou cestou jako jsem přišel, aby jsem se neztratil. Když jsem byl už v naší ulici tak mi došlo, co sakra řeknu mamce a co řeknu Robinovi na to proč nesu spícího chlapce v náruči. Nemůžu tam nakráčet se slovy
"Tohle je kluk co se mi sakra líbí a skoro se nebýt mě zabil, takže ho tady nechám asi přespat bez jeho vědomí a pak se možná dozvím aspoň jeho jméno."
Noo... to by mi asi neprošlo, nebo jo?
Teď jsem na té nechvalně známé hranici
Pravda nebo lež
Ale co já vím tady nevybírám barvu propisky v papírnictví, nebo příchuť pití v automatu. Tady zachraňuju život! Ale já sakra nevím!

Super už jsem před domem a snad mám jasno v tom jakou verzi příběhu zvolím.

Takže, dost blbě kvůli tělu na rukách sahám po klice a potichu abych popřípadě spící pár neprobudil.
Klika cvakla dveře letí, a já už jenom vidím jak se na mě dost naštvaně upírají dva páry očí.
"No ahoj, mladý pán se nám uráčil donést zpět jeho velectěnou prdel" začala mamka a Robin jen souhlasně pokyvoval hlavou.
"Víš jak moc jsem se o tebe bála, kde si byl?" Pokračovala. Pak jí ale pohled zamrzl na spícím těle v mích rukách. "A tohle je sakra kdo?!" Už poměrně nahlas zaječela očividně dost naštvaná mamka.
"N-no, tohle je můj nový kamarád ehm.. prostě kamarád, potkal jsem ho chvilku po tom co jsem vyšel a docela jsem si rozuměly. Jenže pak usnul a já nevím kde bydlí, ale nechtěl jsem ho nechávat na ulici tak jsem ho vzal sem. Vadí?!"
Vysypal jsem to na jeden nádech jako kdyby jsem věděl vůbec co chci říct.
"Aha" vydechly oba mírně zaskočení. Robin pak pokračoval "Pro tebe mám nachystaný pokoj v druhém patře poslední dveře vlevo, tvůj host si asi může ustlat na gauči který je tam taky. "Díky" zavolal jsem už ze schodů aby se radši víc neptaly.
Bylo mi blbý nechat modroočka spát na gauči, i když pro ně má spíš rozměry. Tak jsem ho lehce a co možná nejplynuleji jak jsem zvládl položil a přikryl. Boty jsem mu rychle sundal, a zbytek oblečení jsem mu přece nechal, a nebo to taky bylo pro to že jestli má stejně dokonalé tělo jako obličej tak bych od něj neodlepil pohled. Což si nemůžu dovolit, protože už tak jsem unavený, i cesta autem unaví. Tak jsem ho radši nechal a šel si lehnout na gauč, u kterého jsem bohužel po tmě neodhadl jak nízko a daleko je. Kolem a kolem jsem spadl na zem jako hruška, doprovázená ránou jako by vybouchla někde v okruhu 10ti kilometrů bomba.
Wow, Stylesi ty se dneska překonáváš!
Už, už jsem se chtěl podívat jestli jsem ho neprobudil. Jenže zápornou odpověď mi daly už ne tak milá, přesto stále líbezná slova:

"No to si děláte prdel! Kde to kurwa zase sem! Kudrnáči jestli je to tvoje práce tak si hoodně rychle chystej pořádný vysvětlení!!"

A jej!

Moc se omlouvám že zveřejňuju až takhle pozdě, ale měla jsem dost školy což se na právě volném času ve kterém píšu podepsalo. Takže pro lidi co na tenhle příběh ještě nezapoměli: užijte si čtení
Ps: 100 přečtení! Wow je to o 99 víc než jsem čekala. Moc za to děkuju <3
~Adel~