Jednodílovky na všechny shipy

Twincest (George x Fred)🧳

(Z koho je to pohledu si prosím domyslete, tak jak se vám to více hodí:)) já nejsem schopná je rozlišovat a přijde mi to tak trochu zbytečné...)
____________________________________

,,kurva brácha!"

,,co jee?"

,,proč máš tu hromadu věcí na zemi sakra??"

,,zejtra už jedem do Bradavic přece"

,,děláš jak by se na to dalo zapomenout, ale proč je to do háje veprostřed dveří" zakvílel s polámaným malíčkem a snažil se došourat k posteli, já už dávno ležel na ty svý. Zhasnul jsem a přemýšlel. Brácha si to ale neštrádoval k sobě, ale skácel se na mou postel, možná protože byla blíž ke dveřím a možná jen protože chtěl. Trochu jsem se posunul ať se lépe vejdeme.

,,ještě, že jsme v Bradavicích na pokoji spolu jinak bych to tam už psychicky nedával" zažužlal do polštáře a pak se podepřel na loktech. Nějak intuitivně jsem cítil, že se dívá na mě. ,,co dělaj lidi, který na tuhle školu jedou sami? Co prostě děláš když nemáš dvojče?" V jeho hlase byla slyšet stoprocentní vážnost. Uchechtnul jsem se. Bylo vtipné jak nám přišlo být spolu každou minutu našeho života spolu přirozené. Neuměli jsme být sami, ani jako děti ani teď, když už nám dospělost klepala na dveře.

,,prostě se víc musej snažit najít si kamarády. Hrozný viď. Taky by ses mohl snažit na mě tolik neviset" ústa se mi skroutila úsměvem, takovej kec, já bych bez něj nepřežil stejně tak jak on beze mě. Spolu až do konce. V mých představách máme společnou svatbu, společnou domácnost, společně vychováme děti, naše manželky mě tolik nezajímají no, ty tam jsou spíš jen kvůli tradici a pak společně zemřeme. Samozřejmě. Narodili jsme se ve stejnou hodinu a tak je logické, že odtud i ve stejnou chvíli odejdeme.

,,to by ses mi musel schovat, abych se od tebe odtrhnul. Stejně bych tě ale šel hledat takže bys mi moc času na jinou socializaci nezískal. Hehe" lehnul si na moje rameno a já ho obejmul. Zkroucení, ale spokojení. Trochu se natočil, aby mě tolik nevystrkoval na okraj postele. Chtěl jsem mu připomenout, že je vlastníkem postele vedle, ale na druhou stranu jsem nechtěl přijít o jeho teplo tisknoucí se ke mně. ,,šoupneme si na pokoji potom postele k sobě? Hrozně blbě se tam pomlouvá, když ostatní poslouchaj."

,,praktické, proč jsme to neudělali už dřív?" Odpověď jsem ale znal. Jsme kluci. A kluci takové věci jako sdílení postele nedělají, ani když jsou sourozenci.

,,protože jsme se báli, že nás nazvou buzíkama" vyplivlo na mě tvrdou pravdu moje dvojče. Líce mi vzplanuly. Ano tak to bylo. Já si ale ani nebyl jistý jestli by tenhle popis pro mě nebyl správný. ,,respektive hlavně ty" zasmál se ,,co bráško, budeš se tenhle rok taky bát, že tě lidi odsouděj, protože v posteli ležíš se svým bráškou?" Zajel rukou pod moje triko aby mě polechtal. Odpálkoval jsem jeho ruku dřív, než jsem se dostal do křečí ze smíchu.

,,možná" přiznal jsem se

,,tobě se snad líbí spát ode mě tak daleko?"

,,ne, takhle je to fajn" souhlasil jsem

,,tak vidíš. Konečně tě budu moct otravovat i v noci"

,,jsi si tak jistý, že jsi to už nedělal?"

,,samozřejmě, ale teď to bude intenzivnější"

Otočil jsem hlavu a vtisknul mu pusu do vlasů. Více mě obejmul a zaklonil hlavu. Ve tmě jeho bělma a zuby, které se z úst v upřímném úsměvu vynořili, svítily a byly možná jediné co jsem mohl zachytit.

,,co kdybych byl buzík? Vadil bych ti?" Zaskočil mě, ale odpověď jsem znal už dávno.

,,to bych ti musel asi vadit i já"