mafia rose. |HS|

2

O deset let později

"Znova!" hlasitě zakřičel jeden z otcových mužů Liam. Unaveně jsem se zvedla ze žíněnky na nohy a zaujala bojový postoj. "Dej si pravou ruku víš! A pravou nohu dopředu. Zpevni tělo!" přikazoval a já poslouchala na slovo. Pravou ruku víš, pravou nohu dopředu, zpevnit tělo. Opalovala jsem si stále dokola. Ohnala jsem se po Liamovi, ale on se ráně vyhnul, vykopla jsem nohou proti jeho břichu, kterou on mi chytil a poslal mě k zemi. Zase. Bolestně jsem zaskuhrala a promnula si bok. Zatraceně, to bolí! "Musíš být rychlejší. Jsi pomalá. Takhle se neubráníš." Poučoval mě, načež mi podal ruku, kterou jsem s radostí přijmula. Vytáhl mě na nohy, děkovně jsem se usmála. "Pro dnešek to stačí. Zítra ráno v devět." Pokýval hlavou. Nemohla jsem nesouhlasit. Byla jsem totálně vyřízená.

"Konečně!" Úlevně jsem vydechla a vydala se ke dveřím tělocvičny. Liam mě chytil kolem ramen a společně jsme se vydali do svých pokojů. Lee nikdy nebyl jako ostatní otcovi muži. Je to kamarád, co se mnou tráví celkem dost času, hlavně když spolu trénujeme. Baví mě to s ním, sice mě ani trochu nešetří, ale nevadí mi to. Je to dobře. Aspoň jsem připravená na opravdový souboj s nepřítelem, který doufám, že nikdy neproběhne. A i kdyby náhodou ano, mám za zadkem dvě i více goril, který by se o to postaraly.

"Prosím tě, byli jsme tam jen hodinu a nedával jsem ti takou nakládačku jako minule." Zasmál se Liam a já pokývala hlavou na souhlas. Předevčírem mi dal dost do těla. Byl to jeden pád za druhým, ale dvakrát jsem ho taky dostala k zemi! To mi dalo dost práce. Lee je namakanej týpek, takže jeho složit k zemi, nadlidský úkol.

"Pravda," Přitakala jsem. "nemohla jsem se potom ani hnout. Máš štěstí, že otec je zrovna pryč, jinak by ti za to chtěl provrtat hrudí kulku." Trochu mi sklesla nálada. Zabil by kohokoli, kdo by mi ublížil, ale nejvíc mi ubližuje on, když se mnou není.

"To teda." Uchechtl se. "Ale ty bys mě nedala, že ne." Podíval se na mě se psími očky.

"Tebe? Nikdy. Jsi jako brácha." Usmála jsem se a více se k němu přitiskla.

"Já tebe taky ne, ségra. A dělej, Elish mi psala, že za patnáct minut je oběd." Připomenul mi a každý jsme se rozešli do svého pokoje. Ve vlastní koupelně jsem si dala krátkou osvěžující sprchu, hodila na sebe legíny a volné tričko a odkráčela si to do kuchyně, kde mě na stole čekala porce brambor a kuřecího steaku.

Zbožňuju našeho kuchaře. Dělá to nejlepší jídlo, a hlavně se mě vždy zeptá, na co mám chuť. Tommaso je mladý Francouz, takže si s ním i rozumím. Pokud mám čas, jdu mu třeba pomoct nebo jen pokecat.

Po jídle jsem se opět odebrala k sobě do pokoje, vzala si pár knížek a sešitů, než se vydala na cestu do knihovny. Nachází se na druhé straně domu, cestou se nevyhnu nespočtu bodyguardů, co stojí u zdi před každými dveřmi, okny a schody. Když jsem byla malá, vždycky jsem se snažila najít jakoukoliv cestu, kde by nestáli. Nepovedlo se. Jsou všude. Otec dost dbá na ochranu, nesmí se sem dostat žádný nevítaný host, a když jde někdo ven, musí to nahlásit. Před každými vchodovými dveřmi je několik kamer. Je to tu jako ve vězení a to doslova. Sotva mě pustí na zahradu, která je taktéž monitorována a ohraničena vysokými hradbami. Nikdy jsem nechápala, proč tohle všechno. Vlastně...stále nechápu.

Otevřu mohutné dřevěné dveře a naskytne se mi pohled na velikou knihovnu snad se všemi typy knih. Zasednu za stůl z masivu, do ruky uchopím svou propisku a začnu si psát nová slovíčka z angličtiny. A to i přesto, že umím snad všechno, co se v anglickém jazyku používá. Ale jak se říká...opakování je matka moudrosti. Ovšem toto není jediný důvod, proč se právě tenhle jazyk chci naučit do všech detailů. Otec mi slíbil, že až mi bude osmnáct, pojedu do Anglie na svůj první obchod. Což je za necelý měsíc a já se celá klepu nadšením. Nemůžu uvěřit, že mi něco takového dovolil. Samozřejmě pod dohledem několika ozbrojených mužů, co otec zaměstnává. Začínám mít dost velké podezření, že je budu mít za zadkem do konce života. Už jen z té myšlenky se mi žluč zvedá až do krku. Ale to momentálně není podstatné. Nahlédnu zpět do učebnice anglického jazyku a nechápavě nakrabatím čelo. Už od včerejška přemýšlím nad určitou gramatikou a stále nemůžu přijít na to, jak že se to dělá, tak učebnici zaklapnu a odložím ji na konec stolu. Před sebe si položím lepící papírky a rychle naškrábu Zajít si s tím za Liamem. Můj kamarád pochází z Velké Británie, jeho otec Brit, matka Italka a do svých devatenácti let žil v Londýně, takže jakmile něco nechápu z jazyků, s radostí mi pomůže.

Oči zvednu z bloků na stole a přejede místnost pohledem. Jak to dnes vypadá, na učení nemám ani pomyšlení. Ač mě baví, jsou chvíle, kdy bych si nejraději zalezla do postele s knížkou a na nějaké chemické vzorečky na hodiny vypustila z hlavy. Ale jak říká můj jediný příbuzný, to si nemůžu dovolit. Jeho slova zatlačím hluboko do hlavy a postavím se z pohodlné židle, načež přejdu k policím s určitým žánrem knih a přejedu bříšky prstů po jejich hřbetě. Čtu desítky názvů, ale nemůžu si vybrat. Žádná mi nepadne do oka, a tak pokračuji dál. Ze sci-fi přejdu na romance, kterým tu máme jen pár. Vlastně celkově takových žánrů tu máme málo. Převládají tu encyklopedie a podobné knihy, které jsou hlavně pro znalosti. Já tak můžu děkovat mamince, že tu nechala několik svých knih, co neobsahují vědu, politiku a historii. Poté i Elish, která mi sehnala pár dívčích příběhů. Očima zběžně projíždím nadpisy, než se zastavím na jednom určitém. Gabrielovo inferno. Vypadá to lákavě. Vezmu knížku do ruky a něžně přejedu po obalu. Nevypadá moc opotřebovaná. Zjistím, že má něco okolo pěti set stránek a jedná se o erotický román. Chvíli váhám, ale poté bez váhání si ji přiložím na hruď a odeberu se na pohovku pod velkým a jediným oknem v místnosti, ze kterého jde vidět na většinu zahrady. Nemůžu zabránit úsměvu, co se mi line na tváři, když si všimnu krásně rozkvetlých růží. Ty jejich barvy a složitě poskládané lístky zbožňuji. Není krásnější květiny.

"Maminko, jak se jmenuje tato květina?" optala se malá dívenka s copánky své maminky, co jí jednou rukou držela v náručí, zatímco procházela barevnou zahradou.

"Růže." odpoví své dceři s úsměvem a vytáhne z proutěného košíku nůžky, kterými si upravuje své květiny podle svého. Ustřihne jeden květ a podá ji dívce, co se nedočkavě natahovala za květinou.

Dcerka přivoněla k růži a na její růžovoučké tvářičce se rozlije úsměv. "Ta ale krásně voní." Poví a znova přičichne. "Růže, to má stejné jméno jako já." usměje se ještě více a tím odhalí své zoubky s mezerou uprostřed.

"To ano. Proto je zbožňuju ještě o něco víc."

Hlavou mi prolítne vzpomínka náhle jako blesk na klidné obloze a poté mnou projede zvláštní vlna pocitů. Je to už nějakou dobu, co se mi vybavil tak živý obraz z minulosti. Tenkrát mi bylo šest. Nejkrásnější roky mého života, bohužel trvaly příliš krátkou dobu. Snažím se rozmrkat slzy, ale tento čin jim akorát pomůže na povrch. Rychle si je setřu a zadívám se na knihu, poté na oblohu a zase zpět na obálku. Knížku otevřu na první straně a začtu se do děje.

Básník stál u mostu a sledoval přicházející ženu. Okolní svět téměř ustal v pohybu, když si povšiml těch velkých tmavých očí a elegantně zvlněných hnědých vlasů. Nejprve ji nepoznal. Její krása brala dech, pohybovala se ladně a s jistotou. A bylo tam něco v její tváři a v siluetě postavy, co mu připomnělo dívku, do které se kdysi dávno zamiloval. Každý z nich se vydal v životě svou vlastní cestou a on pro ni stále truchlil, pro svého anděla, svou múzu, svou milovanou Beatrice. Bez ní byl jeho život osamělý a nicotný. A nyní se jeho milovaná zjevila. Jak se k němu se svými společnicemi blížila, sklonil hlavu a tělo v kavalírském pozdravu. Nedoufal, že by si všimla jeho přítomnosti. Byla dokonalá a nedotknutelná, hnědooký anděl oděný v oslnivé bílé róbě.

Děj mě hned na začátku uchvátí a já pokračuji dál a dál. Nevnímám čas a hluky z chodby za masivními dveřmi. Nyní jsem tu jen já a příběh Gabriela a Julie.  

Růžičky! Druhá kapitola tu na vás vybafla po tom snad nejdelším týdnu, co jsem kdy zažila. Prostě hrůza děs. Taky tak nesnášíte přehršle písemek, potom práce a hned potom se po nocích  učit nebo konečně psát? Aspoň že existuje něco jako je wt. A tím se dostáváme ke kapitole. Musím se vás prostě zeptat :)) Jak se vám líbila? :*