mafia rose. |HS|

6

Od probuzení mě pronásleduje svíravý pocit na srdci. Nevím, co to je, ale ať už jde o cokoliv, není to dobrý. Cítím na sobě cizí pohled, chladné oči zabijáka. Je možné, že jde jen o výplod mé fantazie, ale přece nejsem až takový blázen, ne? Nechápu, co se to poslední dva dny děje. Od toho příjemného stráveného večera, kdy jsme oslavovali přežití mého otce, jde všechno z kopce. Všichni tři jsme z nepochopitelného důvodu jako na trní. Liam je o dost ostražitější a už si i drží ode mne odstup. Nevyzařuje z něj taková energie jako dřív, jeho tvář je unavená a strhaná. Celé dny a noci tráví s mobilem u ucha a s někým se o něčem dohaduje. Říkal, že až se dozví víc, poví mi, o co jde. Ovšem dochází mi trpělivost. Vím, že to jsou teprve dva dny, ale já jsem proslulá svou netrpělivostí a nedočkavostí. Což mi může jednou stát život, jak stále opakoval otec.

Proto teď stojím přede dveřmi do pokoje Liama a nervózně přešlapuju z nohy na nohu. Jenom klid. Kloubky prstů tiše položím na tmavé dřevo, načež lehce zaklepu. Nehnu tě zírám na dveře a čekám, než mě vyzve, abych vstoupila, ale jeho hlas se neozývá. Proto bez přemýšlení vlítnu dovnitř a pohledem projíždím místnost, dokud se nezastavím na Liamově shrbené postavě za malým stolem v rohu. Asi si mě nevšiml, protože svůj pohled stále upírá na papíry v rukou. Hluboce se mračí a něco si pro sebe mrmlá.

„Liame, je něco, co bych měla vědět?" Ptám se nervózně, zatímco si štráduju cestičku k němu. Zvedne ke mně oči, sedám si na roh stolu, kde jako jediné místo nejsou poházené papíry.

„Um, jo." Zachraptí a odkašle si. „Mám pocit, že nás někdo sleduje." Říká pomalu, upřeně se mi dívá do očí. Chtěla jsem promluvit, ale zastavila jsem se, když se Liam nadechl. „Možná, že to je tvůj otec a jeho lidi. Ale je tu taky možnost, že to jsou lidi od Ricciho."

„Co by to znamenalo?" To je to jediný, co ze sebe dokážu vydat.

„Spojuju se s Michaelem, ale ten nic neví. Prý tvůj otec odjel někam na jih s pár muži a dává o sobě vědět jen občas. Pochybuje, že by sem poslal kluky. Věděl by o tom. Takže to musí být syn Gabriela Ricciho." Poví téměř na jeden nádech a přijede blíž ke mně na kolečkovém křesle. „Jsem si jistý, že nás už má prokouknutý. Musíme odsud nenápadně odjet a to co nejrychlejc."

„Dobře. Jak, jak se.."

„Já nevím, Rosie." Zašeptá a políbí mě na kloubek prostředníčku. Normálně bych se asi začervenala a smála se, ale momentálně na to nemám ani pomyšlení.

„Pokud to tady už mají v háčku, nedostaneme se ven." Říkám a sedám si Liamovi do klína. Pevně mě objímá a pokládá si hlavu na mé rameno. Dobře, beru zpět. Jak se ze sourozeneckého vztahu mohlo vyklubat tohle!?

„Pokusíme se o to, ale musíme jednat opravdu rychle. Jsem si jistý, že chtějí pomstít Gabriela. A oni jdou za svým tvrdě a bez milosti." Jeho hlas je chladný a jaksi vzdálený, jako by se vracel v čase.

„Jak to víš?" Moje zvědavost je větší.

„Můj otec s nimi kdysi měl nějaké potyčky či co. Moc mi toho neříkal, ale vím, že oni jdou přes mrtvoly a s nikým a ničím se nepářou. Omlouvám se." Sundá si mě ze sebe. Nechápavě se na něj dívám, když odchází ke své skříni.

„Za co?"

„Nedokázal jsem tě pořádně ochránit. A"

„Co to povídáš. Nemůžu si přát nikoho jinýho." Skočím mu do řeči a přejdu k němu. Ruce položím na jeho svalnatá ramena a pokroutím nad ním hlavou.

„A taky si myslím, že bychom tohle měli ukončit." Sundá mé ruce a zadívá se do země.

„Co přesně myslíš?" Moc dobře jsem věděla, co myslí, jen jsem chtěla, aby mi to řekl. A nebudu lhát, bolelo to. Jak jako ukončit, vždyť...vždyť to ani nezačalo.

„ Rose, nemyslíš, že je teď dost debilní doba tohle řešit?" To nemyslí vážně!

„Tys to začal." Upřesním ho, načež si povzdychne a přikývne.

„Jo. Víš, možná kdyby to začalo v jiný době a ne zrovna tady. Přece jsme byli ještě před nedávnem sourozenci. A tohle...začalo to, když jsme se dostali do psychicky namáhavých situací. Myslím, že to bylo spíš jako odreagování. Nemysli to zle, to vůbec ne, chtěl bych, aby to pokračovalo, ale ne teď." Liam se zadrhává, ale dokončí podstatu svých slov a já nemůžu dělat nic jiného, než to chápat. Má pravdu, to ano, ale já bych to chtěla zkoušet dál. No a co, že je blbý čas, což opravdu je. Že jsme byli ještě před týdnem sourozenci. City se mění ne? Ale chápu to. Možná...možná bychom to mohli ještě jednou vyzkoušet , až bude po všem.

„Dobře. Um, jdu se asi sbalit. Za chvíli přijdu a vymyslíme, co dál." Povídám a odcházím.

„Rose, nezlob se. já jen nech"

„Ne, Liame. Já to chápu. Teď není dobrý čas." A s tím vycházím na chodbu.

**

O pár minut sedíme všichni tři v obýváku a dokončujeme přípravy. Bylo pro mě překvápkem, že i tento dům má garáže v podzemí. Sice se tam vejde asi jen jedno auto, ale to bohatě stačí. Výjezd je vzadu za domem, kde je pár stromů a keřů. A já jen doufám, že to vyjde a oni se budou honit jako kočky za myší.

„ Tak jo. Vezmeme tady pár zbraní a podobně a půjdeme." Řekne Liam a postaví se na nohy, já s Elish uděláme to samé.

„Myslíš, že to půjde? To auto...co když Michael kecal nebo něco." Přiznávám se, jsem trochu vynervovaná.

„To už je větší pravděpodobnost, že nás právě zasáhne meteorit." Ujistí mě s úsměvem Lee a odejde do zadních místností domu. Já si dojdu pro věci a Elish, tak to nemám tušení. Dneska ještě ani nepromluvila. Už se o ni začínám bát.

Procházím se po pokoji a vzpomínám na všechno, co jsem tu za tak krátkou dobu stihla zažít. Bylo toho dost. A většina z toho právě s Liamem. Bylo...bylo to hezký.