mafia rose. |HS|

7

 Chvátám k autu s Elish v závěsu, Liam se ještě zdržel v domě, prý aby vyřešil nějaké hovory. Vlezu do nejnovějšího vozidla, které máme ve vlastnictví, a zadívám se z okna, ovšem je to marné. Nevidím nic jiného než tmavou zeď garáže. Čekám, než se ke mně přidá i má chůva, ale šok nastane ve chvíli, kdy si nesedne ke mně dozadu ale na místo řidiče. Co to dělá?

„Elish, jsi si jistá, že nenecháš řídit Liama?" Ptám se zaskočeně. Ještě nikdy jsem ji neviděla řídit a nejsem si jistá, zda to vůbec umí.

„Liam s námi nejede." Řekne tvrdě a nastartuje. Cože? Rychle se odpoutám a nahnu se dopředu přes sedačky. Než mě stihne chůva zastavit, vytrhnu klíčky ze zapalování a přelezu na přední sedačku. „Rose, nech toho a vrať mi je!" Její hlas zní dost naštvaně a oči plivou kyselinu, ale nedám se.

„Proč s námi nejede?" Celým tělem se na ní otočím a nakrčím obočí. Na tomhle místě má sedět můj kamarád a nikdo jiný! Co tím myslí, že s námi nejede? Nechápu to.

„Má plán, Rose, uklidni se." Poví klidně a natáhne ke mně ruku pro klíče. Zakroutím hlavou, tohle nemůžu. Nenechám ho tam, vždyť tam chtějí jít. Zabijí ho! Proč se to musí všechno pokazit. Můj skvělý život, na který jsem tolikrát nadávala, chci ho zpět.

„A jaký? Že tam zůstane?" Rozhodím rukama a chci pokračovat, ale zastaví mě vyzvánění Elishina mobilu. Obě dvě na něj zaměříme svůj pohled. Natahuji se pro něj, když tam uvidím jeho jméno, pozdě. Elish ho už má u ucha a přikyvuje.

„Dobře. Pět minut a jedeme." Přikývne. „Neboj, zvládnu to. Nic se nestane." Ujišťuje Liama. Takové odhodlání jsem u ní ještě v životě neviděla. Tohle není tam moje chůva, ke které jsem si chodila pro objetí. Nebo jsem tuhle stránku téhle ženy neměla šanci nikdy vidět. Měla jsem tušit, že by mi rodiče nedali ledajakou chůvu. Po rozloučení se s ním, hovor típne a to i přes moje protesty, že jsem s ním chtěla aspoň na moment mluvit.

„Chtěla jsem s ním mluvit." Ačkoli se to teď nehodí, uraženě jsem si založila paže na hrudi a s nakrabatěným čelem Elish pozorovala. Ta však nade mnou zakroutí hlavou a opět natáhne ruku. Odevzdaně tady vydechnu a klíčky položím do její dlaně.

„Děkuju." Řekne s úšklebem na tváři. Vím, že je to dětinské, ale prostě jsem naštvaná. Myslela jsem, že i já jsem o veškerých plánech obeznámena, jak moc jsem se zmýlila. Kdybych jen věděla, že chystají něco takového, udělám cokoliv, aby k tomu nedošlo. Jak ho tam může jen tak nechat? Dívám se před sebe a uvědomím si, že v hlavě mám naprosté prázdno. Poprvé po dlouhé době nemůžu najít jedinou myšlenku a nelíbí se mi to. Ani trošku.

„Bude v pořádku." Ujišťuje mě nahlas Elish. „Ale teď si sedni zase dozadu. Je to bezpečnější." Ukazuje za sebe a zvedá vrata od garáže. Beze slov přikývnu a přelezu si zpět a připoutám se.

„Ty bys tady měla sedět taky." Neovládnu se a zavrčím. Já chápu, že jsem důležitá nebo co to pořád dokola povídal otec, ale nestojím o to, aby se kvůli mně stalo něco mým blízkým. Nikdy bych si to neodpustila.

Elish neodpovídá a věnuje se dál řízení. Naštvaně zafuním a založím si ruce na prsou. Tohle mě může vytočit do běla. Štve mě, když mě lidi postaví před hotovou věc a já s tím potom už nic nenadělám. Kdyby bylo po mém, nikdy bychom se nerozdělili. To byl vážně debilní nápad, ačkoliv nevím přesně, jak to mají vymyšlené, už to nemám ráda. Vsadím se, že tohle byla Liamova práce a o to víc to nepobírám. Můj...kamarád vždy měl skvělé nápady, tak kde se stala chyba? Toto mu nedaruju! Hlavně že pořád říkal, že mě neopustí. Jo, to vidím. V mých nejtěžších chvílích to udělal. Odešel a ani nic neřekl.

„Udělal správnou věc." Ozve se zepředu chůva s mírným úsměvem na rtech. No jasně. Nejsprávnější by bylo, kdyby tady byl. Nadechuju se, abych odpověděla, ale vyzvánějící mobil je rychlejší.

Elish se pro něj rychle natáhne a hovor přijme, načež ho dá nahlas. „Ano Liame?"

„Jeď na severozápad, do Davosu. Pošlu ti souřadnice." Poví rychle a v zápětí zanadává. Zamračím se. Co se to děje?

„Cože, Davos?" Nechápe Elish a já také.

„Sakra, Elish, prostě tam jeď. Za šestnáct hodin se tam setkáme." A hovor skončí. Nechápavě nakrčím obočí a spojím s chůvou ve zpětném zrcátku pohled. Nechce mi říct, že teď bude šestnáct hodin řídit v kuse, aby dojela do čehože neznámého, že? Nebo kde to vlastně jsme? Zatraceně, proč já nic nevím. Už mě to vytáčí, vždyť tohle bych měla vědět, jsem toho součástí.

I přesto, že mi to Elish zakázala, opět přelezu dopředu, ignoruju její naštvané pohledy a řeči a vezmu do ruky její dotykový mobil, abych si na mapě mohla přesně najít, kde jsme a kam jedeme. Oči mi skoro vypadnou z důlku, když zjistím, že se nacházíme ve státě Kosovo, přesněji ve městě Gjilan, kam jsme letěli letadlem z Andria a nyní jedeme do Davosu ve Švýcarsku. To jako...proč? Proč nejdřív letíme někam mimo Itálii, abychom byli v bezpečí, a teď jedeme do státu hraniční právě s mou rodnou zemí. Vždyť to pro ně bude ještě lehčí nás najít, ne?

„Proč jedeme do Davosu?" Ptám se, otočím hlavu k mé tiché společnosti a podívám se na digitální hodiny na palubce. Je osm večer, takže do toho Davosu bychom měly dojet kolem zítřejšího poledne.

Chvíli to vypadá, že se nemá k odpovědi, ale nakonec se zhluboka nadechne a podívá se na mě. „Tvoje maminka tam ráda jezdila odpočívat, ale když před patnácti lety, když ti byly dva roky, tví rodiče měli zase spory s Gabrielem Ricci, tak jste se tam jeli schovat, jenže z příjemného domku se postavila další pevnost, do které se musíme ukrýt. Syn Ricciho po nás jde společně se svými muži a my musíme nutně vymyslet plán." Poví až příliš klidně a přeřadí si, načež se na tachometru ukáže ručička na dvoustovce.

„Od kdy jsi u nás?" Napadne mě najednou. Uvědomila jsem si, že jsem se na to ještě neptala. Věděla jsem, že se o mně stará od malička, ale nevím přesně.

„Od tvých tří se o tebe s tvou matkou starám. Právě po tom sporu s Riccim. Ale s tvými rodiči se znám mnohem déle, vlastně od dětství. Můj táta kdysi spolupracoval s tvým, a když zemřel, nechali mě u vás bydlet. Bylo mi patnáct, když ses narodila. Od osmnácti jsem začala se o tebe z poloviny pečovat. A ve dvaadvaceti zemřela tvá maminka a ty jsi mi spadla do péče úplně." Pousmála se a mrkla na mě. „Vyrůstala jsem ve stejném prostředí jako ty a právě proto jsem na tebe byla často přísná. Věděla jsem, že jednou nastane tahle chvíle a tebe čeká ještě dlouhá cesta a až dojedeme do Davosu, potřebuju s tebou mluvit ohledně tvých osmnáctin."

Dořekne, přejede železniční přejezd a najede na dálnici s velikou cedulí ukazující, že za pár kilometrů se dostaneme do Srbska. Ovšem to mě nezajímá. Co se mnou chce probrat? Ohledně mých osmnáctin...leda že...ne to ne! Moje maminka neměla pravdu, když mi říkala, že... 

O, můj Bože.

Nakonec vyhrál Davos! :D  Jaký pak asi Liam má plán?  

Kapitola je po dlouhatáááánké době, že to radši ani nebudu počítat. Ale měla jsem svý důvody. U této knížky mám přesně stanované, co a kdy se stane, ale u této kapitoly jsem se zasekla a nešlo to samo. Nechci se k tomu nutit, protože to potom bude k ničemu :) Takže mi tady kapitoly nebudou vycházet, jak jsem si představovala a to každé úterý. No O_O