mafia rose. |HS|

5

"Rose!" Volá na mě někdo z dálky. "Rose!" Otočím se za sebe a zděšením otevírám ústa s úmyslem začít křičet, ale nic z jich nevychází. "Pomoz mi." V jeho očích jdou vidět slzy. Nikdy jsem je u něj nezahlédla. Prohlížím si jeho klečící tělo. Doslova cítím, jak se mi zorničky rozšiřují, když pohledem přejedu na cizí ruku, která drží zbraň. Snažím se k němu rozeběhnout, ale nohy mám zabetonované.

"Ne!" Křičím na muže, stojící nad mým otcem, ale on neposlouchá. Stále se dívá na mého jediného příbuzného s takovou nenávistí, že to sotva ustojím. Zbraň více přitiskne k jeho spánku, až tatínek sebou cukne.

"Zabil jsi mi ženu. Za to zaplatíš." A střelí.

Urychleně se posadím a obličej si schovám do dlaní. Zhluboka dýchám snažíc se vymazat tu děsivou noční můru. Tričko mám celé propocené, tak si ze sebe sundám peřinu a téměř poslepu si razím cestu do koupelny. Za chůze se sebe svlékám propocené oblečení a vlezu do sprchového kouta, načež pouštím studenou vodu s úmyslem, že to aspoň na chvíli utiší pochody myšlenek. Ale ono ne. Neodcházejí. Mé tělo se začíná třást nad vzlyky, které se snažím udržet v hrdle.

Před očima mám stále otcův bolestivý pohled, který mě žádá o pomoc. A nakonec...nakonec už jen vidím jeho rozstřelenou hlavu. Tělo mu padá k zemi a muž nad ním se jen ušklíbne a klidně odejde. Můj otec je mrtvý. Opřu se o mokré kachličky a sjedu po nich k zemi. Nohy si přitáhnu k prsům a jen se otřásám. Žádné slzy. Už ani vzlyky. Prázdně se dívám do tmy a poslouchám tekoucí vodu. V hrudi mám prázdno. Necítím nic jiného než tu nekončící bolest. Oči se mi pomalu zavírají, ale nemůžu jim to dovolit. Bojím se, že když je zavřu, budu mít další sen. A to je to poslední, co právě chci. Ačkoli si všechno možný a jen ne to hezký umím představit i bez spánku.

Začíná mi být zima, a tak se pomalu postavím. Pomáhám si rukama, z toho, jak mě bolí svaly, tak je sotva cítím. Nastavím si teplou vodu, abych se trochu ohřála a když se tak stane, vylezu ven a obmotám kolem sebe osušku. Jsem celá zpomalená. Všechno, co teď dělám mi trvá dvakrát déle. Přijde mi, že i myšlenky jsou pomalejší. Oblékám na sebe sportovní podprsenku, ostatně, ve skříni nemám žádnou jinou, až na dvě výjimky. Na to volné tričko, ani nevím, jakou má barvu a abych pravdu řekla, nezajímá mě to. Na kalhotky si hodím tepláky, trošku větší ale to nevadí. Poté se posadím na vanu, dá mi dost práce se vůbec zohnout, abych si navlékla ponožky. Když vstávám, mám černé tečky před očima. Nakonec si při chůze do pokoje svazuju ještě mokré vlasy do rozcuchaného drdolu. Lehnu si na postel a zírám na strop, který stejně nevidím kvůli tmě, co panuje v místnosti. A tak jen zírám do temna a v hlavě si promítám všechny vzpomínky. S rodinou, kterou už nemám. Možná to je unáhlené a blbé, že po jedné noční můře beru otce za mrtvého, ale bylo to tak skutečné, že mi nejde věřit v otcovo žití. A pokud na živu je, budu  se i tak držet té horší varianty. Mohlo by to pro mě být o dost bolestivější, když bych věřila, že s námi pořád je a poté se dozvěděla pravý opak.

Asi tu už ležím několik hodin, protože za okny slyším zpívání ptáků a pár paprsků se probojovalo noční oblohou. Vítr, který v noci byl jako jediný k zaslechnutí, pomalu ustával, a já tak uznala za vhodné vstát. A to i přesto, že se mi vůbec nechce. Ale ještě víc nechci ležet v posteli. Potichu našlapuju do kuchyně, abych nikoho nevzbudila. Rukama se zapřu o linku a dám si pár vteřin na to, abych se vydýchala. Přijde mi, že jsem právě uběhla Liamův smrtelný okruh, co mi dělá jednou za měsíc. Jenže...mám pocit, že i ta dnešní noc byla o dost náročnější. Stalo se toho tolik, že to sotva pobírám. Možná to ani chápat nechci. S pokroucením hlavy vezmu do ruky rychlovarnou konvici a dám se na přípravu tří káv. Já ji normálně nepiju, ale rozhodla jsem se pro dnešek udělat výjimku. Vážně ho potřebuju. S hotovou kávou si sednu k velkému stolu, co stojí uprostřed kuchyně. Ruce si přiložím na horký šálek a bez hnutí se dívám do něj.