mafia rose. |HS|

3

Jsem na stránce s číslem čtyři sta pět, když se začne domem prolínat mé jméno. Vylekaně sebou trhnu a zrak přemístím na dveře do knihovny. Zaklapnu knihu, do níž jsem se začetla tak moc, že jsem přestala vnímat okolní svět a postavila se na nohy. Gabriela jsem odložila na stůl pokrytý sešity a učebnicí anglického jazyku, tu, vezmu do ruky a vydám se na cestu za hlasem. Seběhnu schody do přízemí a naskytne se mi pohled na vystrašenou Elish, jak pochoduje po chodbě. Jakmile si mne všimne, uhrane mě pohledem. Povytáhnu obočí a zeptám se.

"Elish, jsi v pořádku?" Pohladím ji po levé paži.

Moje chůva kývne na souhlas, ale z jejích úst vyjde opak. "Ne." Sklopí pohled na podlahu, načež se mi podívá vážně do očí a chytne mou ruku do své.

"Co se stalo?" Ptám se už i já vystrašená. Krev mi hlučí v uších, jako bych stála u silného vodopádu.

"Pojď si promluvit někam bokem." Šeptne a vede nás do mého pokoje. V jejích očích se zračí strach, který mi je téměř neznámí. Aspoň u této ženy. Vždy byla pozitivní a nestávalo se moc často, že by zesmutněla.

"Tak co se stalo?" Ptám se. Začíná se ve mně šířit strach. Poslední měsíce byly jedny z nejlepších za celých deset let, nechci, aby se něco dělo.

"Musíš odjet!" Vyhrkne chůva. Cože? Slyším vlastní krev, jak mi proudí tělem. Myslí to, jako myslí, že se mám odstěhovat? To přece není možný! Nechci opustit můj rodný dům. Elish, Liama a Tomma. Svůj pokoj, knihovnu, a především matčinu ložnici a zahradu.

"Co? Proč?" Ptám se po chvíli, když mi dojde, že dělám ukvapený závěry a jen stojím a blbě koukám.

"Tvůj otec se zapletl, kde neměl. Musíme odsud!" její kůže je bledá, oči vystrašený, zatímco se na mě dívá.

"Do čeho se zapletl? Přece nemusím hned pryč." ptám se dál. Nechápu to. "Říkala jsi, že máme odjet, že? To znamená, že jedeš semnou?" zastavím se za chůze a ohlédnu se. Elish pouze kývne, ale na mou předešlou otázku nereaguje. Místo toho spěchá k mé skříni a začne balit mé věci. Nezapomene ani na rodinnou fotografii a oblíbenou knihu. Já ji jen nehybně sleduji, nemohu tomu uvěřit. "Elish, proč odjíždíme?" Ptám se znova. Tentokrát ne tak přívětivým hlasem. Chůva se mi konečně podívá do očí.

"Nepovedl se mu obchod s jedním mocných pánem. Začal mu vyhrožovat, že tě zabije. Včera přijel do Itálie, jen stačí, aby nešel dům a zničí vše, co mu pod ruku padne." Po lících jí začaly kanout slzy. Viděla jsem jí plakat jen jednou. "Nesmí se ti nic stát." Šeptla s vtáhla mě do náručí.

***

"Kam jedeme?" Ptám se, když sedíme v autě. Nálada se mi trochu zlepšila, když jsem uviděla i Liama s taškou před autem. Nemůžu ani slovy popsat, jakou mám radost, že budu mít po boku zrovna tyhle dva.

"Na letiště." Odpoví stručně můj přítel za volantem. Posledních pár minut se chová jinak. Je odměřený, tichý a celkově moc vážný. Nevidím v něm toho mého brášku, ale musím to chápat. Jsme v dost prekérní situaci. Jde mi o život a ten podle všeho je dost důležitý. Elish sedí vedle mě a drží mi ruce. Přesně tak, jako v den pohřbu. Zakroutím nad tím hlavou a podívám se z okna. Ubíhající krajina se mi zdá rozmazaná a téměř neznámá. Jela jsem tudy asi dvakrát možná třikrát. Nikdy jsme z domu nejezdila. Jak jsem říkala, celý život jsem byla za zdmi otcova velkého sídla a ven se dívala jen okny. Od maminky smrti mi dává příliš velkou ochranu. Ač je to od něj hezké, někdy mi to leze na nervy. Chci objevovat svět. Podívat se do lesa, města. Jak to tam vypadá? Je les tak krásný a voňavý, jak popisují v knížkách? A město tak velké, plné lidí, co někam spěchají? Po ulicích rozeseté obchůdky a kavárny? Tak jak popisuje Elish a spisovatelé v románech?

Cítím, jak auto zpomaluje, tak zaostřím zrak, ale jedeme stále po cestě, kolem jsou stále stromy. Tak proč zpomaluje? Chci se zeptat Liama, ale než to stihnu udělat, projíždí vedle nás několik černých aut. Jedou rychle, směrem k mému domu. Kdo je to?

"Co je to za lidi?" Ptám se a stále zírám na projíždějící vozidla. Je jich spousta. Liam neodpovídá. "Lee, kdo je to?" Zeptám se znova, tentokrát hlasitěji.

"Tvůj otec se svými muži." Konečně poví, když už auta jsou dávno za námi. Nevěděla jsem, že má otec tolik lidí. Samozřejmě jsem věděla, že jich má hodně, ale tolik? Vždyť kolem nás jeho nejméně dvacet aut, a ještě minimálně padesát jich je doma. 

" Proč tam jedou? Je tam i můj táta?" Ptám se dál. Možná to byla ta chyba. Liamovy zbělaly klouby, jak silně držel volant.

"Přestaň se pořád vyptávat!" Zavrčel hlasitě, až jsem sebou cukla. Liam se zahleděl z okénka, než začal něco hledat v tašce, co měl položenou na sedadle vedle sebe. Čímž mi dal dost jasně najevo, že už se mnou mluvit nebude. Ale moje zvědavost byla příliš velká, abych se nevyptávala dál, ovšem jsem nechtěla mého kamaráda dál otravovat, tak jsem se zahleděla zvědavě na chůvu, která do teď hleděla na naše spojené ruce.

"Elish," Šeptla jsem k ní. Zvedla pohled a já tak mohla nahlédnout do jejích krásně královsky modrých očí, ve kterých se zračily mokré kapky slz.

"Ano, jede tam i Paolo. Musí se připravit na boj." Poví chraplavě. Může člověk prožít zástavu srdce? Nemůže, ale já si začínám myslet, že je to možně.

"Boj?" Ptám se. Zadržuju slzy. Nechci, aby vypluly na povrch. Ovšem můj hlas mě prozradí. Elish pouze přikývne, ale já chci vědět víc. Potřebuju všechno vědět. "Jaký boj?"

El se zhluboka nadechne, načež pohledem zabloudí k Liamovi. Pozoruje nás ve zpětném zrcátku s tvrdým obličejem. Lehce zakroutí hlavou, aby naznačil, že mi to říkat nemá. Ale já naléhám víc. Jde přece i o mě! "Bude bojovat se svými muži proti Gabrielovi Ricci." Vzlykne.

"Kdo je to?" Můj hlas se láme. 

"Velmi silný a mocný muž. Ten, který tě hledá a chce tě zabít. Gabriel to je muž, o kterém jsem ti říkala, než jsme vyjeli."  Pláče. Tohle je zlý sen.

"Ale můj otec to zvládne, že? Je to dobrý bojovník." ujišťuji se. Nechci slyšet nic jiného, než, že můj táta přežije a nebudeme mít ztráty na životech. I ti muži jsou má rodina.

"Gabriel je muž, proti kterému Paolo nemá šanci."  

__________________________________

To je v prdeli  O_O