mafia rose. |HS|

4

Usínám v posteli s myšlenkou na mého otce, co asi tak momentálně dělá? Pociťuje stejný strach, jako já? Nebo je jeho mysl stejně chladná, jako jeho tvář posledních jedenáct let? Nebo snad právě bojuje o svůj život? Myšlenka, která mi poslední hodiny koluje hlavou, mi nedává pokoj. Nechci na ní ani pomyslet, ale ona tam stále je. Užírá mě zevnitř a ukusuje mé srdce kousek po kousku. Slzy už ani nezadržuji, nechávám je volně téct na péřový polštář, protože vím, že i když je zastavím, roztečou se po chvíli zase. Elish slova si opakuji v hlavě stále a stále dokola a nemohu je vymazat. "Gabriel je muž, proti kterému Paolo nemá šanci."

V tu chvíli jsem chtěla vyskočit z auta a rozeběhnout se k otci. Tak moc velkou bolest a zoufalství jsem v životě nepociťovala. Křičela jsem, brečela jsem, nadávala jsem. Chtěla po Liamovi, aby auto otočil a jel pro mého tátu, ale on pokračoval dál. Neposlouchal mě. Jeho tvář byla chladná. Stejně jako sníh, který jsem měla možnost jednou pocítit na vlastní kůži. Byl ledový. Při doteku na něj, se mi vytvořila husí kůže, stejně tak, jako dnes v autě při pohledu na mého přítele. Elish se mě snažila uklidnit a utěšit, ale za žádnou cenu se jí to nedařilo. Byla jsem jako posedlá. Už to znova cítit nechci. Já chci mít svého otce u sebe! Aby mě držel v náručí a silně mačkal ke svému srdci, tak jak si to pamatuji. Aby mi stíral slzy a říkal, že je to jen noční můra. Že je živý a žádný Gabriel neexistuje. Ale on tu není. Není se mnou posledních deset let, tak proč by tu měl být i dnes? Jenže dneska je den, kdy nejspíš přijde o život. Ani se nerozloučil.

Hlasitě vzlykám, otáčím se tváří k matraci, abych tišila steny. V rukou silně svírám prostěradlo, chci, aby ta bolest byla pryč. Kroutím se bolestí, co pociťuji v celém těle. Konec. Prosím, ať to skončí. Ale ono ne a ne. Nekončí to. Klepu se od návalu pláče. Potřebuju svoji maminku.

Zhluboka dýchám a snažím se popadnout dech, když se otevírají dveře od mého prozatímního pokoje. Rychle se posadím a opřu se o čelo dřevěné postele. Snažím se zaostřit, ale moc se mi to nedaří přes opuchlé oči od neustálého pláče. Vidím vysokou svalnatou postavu a já nemusím dlouho přemýšlet, aby mi došlo, kdo to je.

"Omlouvám se." Řekne tak potichu, že ho sotva slyším. Zavře za sebou dveře a posadí se na kraj matrace. Cítím na paži jeho mozolovitou dlaň, jak mě příjemně hladí. Přivřu oči, je to příjemné. "Byl jsem ve stresu a musel jsem vymyslet, kam nás odvezu." Ospavedlňuje se.

"Je otec v pořádku?" Ptám se hned. Samozřejmě mě zajímá jeho omluva, ale tohle je důležitější.

"Je. Ricci ještě nedorazil." Odpoví ihned. Spadne mi kámen ze srdce ale jen na chvíli. Ještě nedorazil, to znamená, že přijede. A boj proběhne. Nechci, aby se něco takového dělo. Ale lidé z mého okolí, mě vždy učili, že se tohle v našem světě prostě děje. Když je potřeba, bojuje se na život a na smrt.

Na odpověď jsem jen přikývla a přitáhla si nohy blíž k tělu. Mrzelo mě, že jsme si neměli téměř co říct, vždycky jsme byli upovídaní a neustále vysmátí. Dneska je opravdu nálada pod psa. Chtěla jsem se Liama zeptat na to, jak se má, i přestože je to ta nejtrapnější věc, ale on začal dřív. překvapeně jsem vykulila oči, když se mi před obličejem rýsoval obrys květiny. Natáhla jsem se k lampičce na nočním stolu, abych viděla, co to vyvadí. Liam se nervózně usmíval, takového ho neznám. A to je co říct, poprvé jsme se potkali před čtyřmi lety, a to je celkem dlouhá doba.

"To je jako omluva, že jsem se choval jako krypl. Měl jsem na tebe brát ohledy." Zadíval se do mých očí ale, když jsem nic nedělala krom zírání, pohled sklopil ke svému klínu a tiše se uchechtl.

"To jsi nemusel, Lee, chápu to." Pousmála jsem se. Opravdu to chápu, jsme pod velkým tlakem a...a je toho prostě moc. Už se jen těším, až uvidím svého otce. Nikdy jsem nečekala, že něco takovýho řeknu.