Otravná sova (Bokuaka)✔️

14. Kapitola

Toto je trochu funny kapitola tak snad někomu zvednu náladu. 😂

Hned mi došlo proč mě sem vedou. Zastavil jsem a začal pomalu couvat. "Tam mě nedostanete." řekl jsem podrážděně a pomalu couval. "Prý je to důležité takže dostaneme." řekl přísně a chytl mě za zápěstí. "Ne tam nejdu!" řekl jsem naštvaně a snažil se mu vykroutit. Jo já vím jsem jak malý dítě ale já jehli prostě nesnáším. Začal mě tahat směrem do nemocnice a já silně protestoval. "Notak je to jen odběr krve však se na to nemusíš dívat." snažil se mě uklidnit. "Musím jinak se leknu!" Čím blíž jsme byli tím víc jsem protestoval. "Notak uklidni se jsi jak 5 leté dítě." řekl a bylo vidět že se chce smát. "Opovaž se smát a pusť mě!" probodával jsem ho pohledem. "Bože ty jsi případ." zasmál se a vzal mě do náruče. Koukl jsem se na sestru která se smála jak idiot. "Pusť mě na zem teď hned!" všemožně jsem protestoval. Lidi na nás určitě čuměli jak na debilní ale to mi bylo jedno. Sestra vytáhla z tašky žadanky na odběr krve a já polkl. Zdálo se mi že toho bylo víc než obvykle. Přesto jak často chodím na odběr krve se stále hrozně bojím jehel. Nejhorší bylo že mě ve většině nemocní znali jen díky jménu protože jsem v nemocnici až moc populární. Co si budem poslední půl rok jsem v nemocnici strávil většinu času. Cítím se docela trapně když ani malé děti nevyšilujou tolik jako já. Šli jsme do ordinace kde mě Bokuto už konečně dal na zem ale i tak mě stále držel za zápěstí. "Takže ty jsi Akaashi. Neboj to zvládneš jen to jednou štípne." řekla klidně a ukázala na křeslo. Bokuto mě táhl ke křeslu. Já stále protestoval. Sestra odešla do čekárny aby nepřekážela. Zůstal tu jen Bokuto který se mě snažil dostat na to křeslo. A sestřička která něco ťukala do počítače a připravovala zkumavky. "Bože ty jsi fakt dílo Akaashi." řekl se smíchem. Stále nechápu co je tu k smíchu. Posadil se na křeslo a mě posadil na sebe. Objal mě a tak mi znemožnil veškerý pohyb. "Když budeš v klidu tak se to sestřicce povede na první pokus." řekl klidným hlasem a položil si hlavu na moje rameno. "On má pravdu když mi cukneš tak se to nemusí povést a budu tě zbytečně týrat dýl." usmala se sestra a přisunula se k nám. Vzala mou ruku a prohlížela si ji. Už jsem byl v klidu. Za prvé jsem se nemohl skoro hýbat a za druhé mi Bokuto dýchal na krk. "Teď to trochu štípne." řekla a vzala jehlu. "Jestli chceš zajryju ti oči a řeknu ti teď aby si necukl." řekl stále klidnějším hlasem. Jen jsem kývl hlavou a on mi zakryl oči. "Teď." řekl a hned potom jsem cítil jak mám jehlu v ruce. "No vidíš jak to jde a ani to nebolelo." řikala klidně. Nabrala krev co potřebovala a vyndala mi z ruky jehlu. "Teď si to místo drž ať tam nemáš modřinu." řekla a zalepila mi to místo. Bokuto mi odkryl oči a pustil mě. "Nevím proč jsi dělal scény však to ani nebolelo." řekl a trochu se zasmál. "Nemůžu za to že nemám rád jehli." "Jasný a proto tak vyšiluješ." teď už se smál úplně. Ani sestřička se neubránila malému smíchu. "No jo jen si mě dobírej proč ne že." řekl jsem a začal ho probodávat pohledem. "No jo už jsem ticho nashle." řekl a vyšel ven. "Nashle." "Nashle příště." řekla nadšeně a já šel za Bokutem který vypadal jako by se chtěl pořád smát. "Jak to šlo?" "No výborně." řekl a začal se smát. I sestra se začala smát protože ví jak vyšiluju. "No jo jen si mě dobírejte proč ne mě to rozhodně nevadí." probodával jsem je oba pohledama.

Pokračování příště