Vlčí Královna [Narnie]- Dokončeno

10. KAPITOLA

pohled Kariny

Rychle jsme přiběhli k řece. Vodopád byl ještě zmrzlý a kousek řeky pod vodopádem též, ale řeka dál už byla bez ledu.

,,Musíme přes řeku! Rychle!'' Rozkázal nám Petr.

,,Nemůžete postavit hráz?'' Podívala se Lucinka na Bobra.

,,Takovým kvapem to neumím.'' Zavrhl nápad Bobr.

,,Honem!'' Petr vzal Lucinku za ruku a běžel s ní dolů.

,,Počkej! Měli bychom si to nejdřív promyslet.'' Zastavila Petra Zuzka.

,,Na to nemáme čas!'' Začal se Petr hádat.

,,Snažím se to vidět realisticky.'' Řekla trochu tišeji Zuzka.

,,Ne, snažíš se dělat chytrou.'' Řekl arogantně Petr a vzal Lucinku za ruku. Začal ji odvádět a následovali ho i manželé Bobrovi. Já tam zůstala stát se Zuzkou.

,,Ten tvůj brácha je strašně náladovej.'' Usoudila jsem. Zuzka chtěla něco říct, ale zastavilo ji vytí. Obě dvě jsme se na sebe koukli a já na ni kývla.

,,Běž. Pokusím se je zdržet.'' Popohnala jsem ji.

,,Nenechám tě tu.'' Rozhodla se Zuzka, ale já na ni zavrčela.

,,Doženu vás, teď běž.'' Chvíli váhala, ale pak se ozvalo další vytí, které bylo hlasitější a Zuzka kývla. Rychle seběhla dolů a já se proměnila ve vlka.

Přiběhlo ke mně pět šedých vlků, kteří na mě agresivně vrčeli a pak na mě zaútočili. Chvíli jsme po sobě kousali, škrábali se a vrčeli na sebe, dokud se mi jeden parchant nezakousl do krku.

Já spadla na zem a vlk se mi vysmál do ksichtu. Všichni mě obešli a já tam v bolestech ležela.

Neměla jsme sílu, se zvednout. Tak jsem jenom poslouchala.

,,Kdyby nás teď viděla máma.'' Řekla Zuzka.

,,Máma tady není!'' Vyjel po Zuzce Petr.

,,Ne!'' Zakřičela Lucinka.

,,Běžte!'' Řekl Petr.

,,Rychle!'' Popohnala je Zuzka.

,,Ne!'' Zakřičela paní Bobrová a já se prostě musela zvednout.

Bolestně jsem se doplazila až ke hraně útesu.

Viděla jsem jak mám Petr nastavený meč ke Maugrimovi a Maugrim něco říká. Nedokázala jsem se však kvůli palčivé bolesti na krku soustředit, takže jsem nevěděla o čem diskuze byla.

Najednou se odlomil kousek ledu z vodopádu a já věděla, že bude zle. Petr jednal rychle a meč zapíchl do ledu před sebou.

Z vodopádu se začaly odlamovat obrovské kusy ledu a když spadly do vody, udělaly obrovský šplouchanec, jenž spláchl všechno ve svém dosahu včetně sourozenců.

Chvíli jsem pozorovala řeku, ale nic se nedělo. Začala jsem se bát, že se tam všichni utopili.

Pak ale vyplaval kus ledu se zapíchnutým mečem a já si oddechla. Přes bolest jsem se postavila a přeměnila se zpátky v člověka.

Manželé Bobrovi kus ledu přitlačili ke břehu a mě srdce vynechalo jeden úder. Petr držel Lucčin kabát, ale Lucku jsem neviděla.

Bezhlavě jsem skočila do vody a nechala se unášet proudem, než jsem viděla Lucinku snažící se připlavat ke břehu, bez toho aby ji strhl proud.

Připlavala jsem k ní a popadla ji za paže. Za patnáct vteřin jsme se ocitli na břehu. Obě dvě jsme vykašlávali vodu, ale tak co by se dalo čekat.

,,LUCKO!''

,,KARINO!'' Křičeli všichni zběsile a já se usmála. Zvedla jsem Lucinku na nohy a dokulhala jsem s ní ke čtyřci.

,,Neviděl někdo můj kožich?'' Zeptala se Lucinka a všichni se na nás otočili. S úlevou si oddechli a usmáli se na nás.

,,Neboj dítě. Tvůj brácha ho střežil jako oko v hlavě.'' Řekl Bobr.

,,Ale myslím, že kožichy už nebudete potřebovat.'' Konstatovala šťastně paní Bobrová.

Všichni jsme se koukli cestou, kterou máme jít dál a viděli rozkvetlé stromy. Já si vlasy nahrnula dozadu aby mi nebyla vidět rána a vyrazili jsme.

Šla jsem jako poslední, protože kdybych šla před někým, všiml by si mého zranění a všichni by kolem toho dělali hroznou vědu.

Na chvíli jsem pevně sevřela víčka a snažila se nevnímat pumpující bolest, ale když jsem je otevřela všimla jsem si, že na mě Zuzka kouká jak Aslan na hořící sardinku.

Zastavila a čekala, až k ní dojdu.

,,A jéje.'' Zašeptala jsem potichu.

,,Co se děje?'' Zeptala se mě, když jsem k ní došla a srovnala se mnou krok.

,,Co by?'' Dělala jsem blbou.

,,Znám tě chvíli, ale vím, že máš povahu vůdce, vždy jsi šla vepředu a najednou jdeš úplně vzadu?'' Položila mi řečnickou otázku.

,,To se ti jen něco zdá.'' Usoudila jsem. Zuzka na mě podezíravě koukla ale pak se spíš koukla na mé vlasy.

,,To je krev?'' Začala jančit. A je to tady.

,,Zuzko klid. Prostě jsem se trošičku škrábla, nic vážného.'' Řekla jsem přesvědčivě. Zuzka mě ale zastavila, postavila se za mě a zvedla mi vlasy do vzduchu.

,,NIC VÁŽNÝHO?!!'' Zakřičela hystericky na celý les. Ostatní se na nás podívali a přešli k nám. Petr byl v čele a postavil se před nás.

,,Co se děje?'' Nechápal.

,,Nic.'' Řekla jsem pohotově.

,,Nic?! Sakra, vždyť tu každou sekundu můžeš vykrvácet!'' Jančila Zuzka dál a Petr se na mě nechápavě podíval.

,,Jen škrábnutí.'' Ujistila jsem ho a mávla nad tím rukou.

,,Posledně když jsi měla jen škrábnutí, jsi měla zbičovaná celá záda.'' Zamumlala paní Bobrová a já protočila očima. Petr mě obešel a zděsil se.

,,Tohle má být jen škrábnutí?!''

,,V podstatě jo.'' Zakývala jsem hlavou.

,,Lucinko, máš ten výtažek?'' Zeptala se Zuzka Lucky a mě se začalo dělat špatně z nedostatku krve.

Lucinka podala Zuzce výtažek a radši se na tu ránu ani nepodívala. Zuzka si stoupla přede mě a podala mi ho, ale já si ho nepřevzala.

,,To je plýtvání.'' Protestovala jsem.

,,Když to nepůjde po dobrým, tak to půjde po zlým.'' Vyhrožovala paní Bobrová.

,,Tak ať to klidně půjde po zlým. Tohlencto do mě nedostanete.'' Ohrnula jsem nos nad výtažkem.

To už ale u mě byla paní Bobrová, která po Petrovi vylezla k mým zádům a sáhla mi na místo mezi lopatkou, páteří a ramenem. Pak si už pamatuju jen tmu.