Vlčí Královna [Narnie]- Dokončeno

16. KAPITOLA

Hlasitě jsem zavila a přiběhla na konec skály. Čarodějnice i Petr se na mě dívali jak na přízraka a já se jim nedivím.

,,To není možné.'' Zašeptala potichu čarodějnice.

Všichni, které jsme přivedli začali bojovat s nepřáteli a čarodějnice opět bojovala s Petrem.

Já běžela přímo k nim a když chtěla Petrovi čarodějnice zasadit osudnou ránu skočila jsem na ni a sundala ji k zemi.

Ona mi zabodla meč do břicha a já se znova proměnila v člověka. Vytáhla jsem svůj meč a zabodla ji ho do srdce. 

,,Tohle máš za moji rodinu.'' Sykla jsem a podívala se jí do očí, ze kterých se jí pomalu začal vytrácet život.

Je mrtvá.

Chytila jsem se za krvácející ránu. Nebylo to nic vážného, ale stejně to bolelo jak prase.

,,Dokonáno jest.'' Řekl Aslan, který právě přiběhl a podíval se na Petra, který mě hypnotizoval pohledem.

,,Ty- ty jsi naživu.'' Řekl překvapeně. 

,,Jo, vypadá to tak, ale-'' Nestihla jsem to doříct, protože mě drtil v objetí.

,,Jsem rád že jsi naživu.'' Řekl a pustil mě z objetí.

,,Jo víš že já tak-'' Zase mě to nenechal doříct a po druhý mě objal. Asi se zapíšu do kroužku objímání...

,,Už prosím neumírej.'' Řekl a podíval se mi do očí.

,,Jestli to uděláš jenom po mé smrti, tak klidně umřu tisíckrát. Objetí nadevše!'' Zvolala jsem dramaticky. Oba jsme se zasmáli, ale mě smích přešel, když mi něco došlo.

,,Petře!'' Přiběhla k Petrovi Lucinka a objala ho.

,,Kde je Edmund?'' Zeptala jsem se a Petrovi se rozšířily zorničky.

Někam se rozběhl a my všechny ho následovali. Edmund ležel na zemi s těžce se nadechoval. Pomalu se k němu přibližoval ten debilní trpaslík se sekyrou a Zuzka do něj střelila šípem.

Posadili jsme se kolem Edmunda a já mu sundala přilbu. Lucinka vzala výtažek a nalila mu kapičku do pusy.

Edmund zavřel oči a přestal dýchat. Všichni kromě mě měli na krajíčku a mysleli jsme že je mrtvý. Najednou se ale zase nadechl a tím nás ujistil o opaku.

Petr ho hned objal a Edmund ho objal nazpátek.

,,Proč nikdy nikoho neposlechneš?'' Zeptal se Petr když se oddálili od sebe.

Pak se objali znova a to už je objímala i Zuzka s Luckou. Taková nádherná sourozenecká chvíle a to bych samozřejmě nebyla já, kdybych ji nezkazila.

,,Týjo. To je dojemný.'' Usoudila jsme se a všichni se na mě s úšklebkem podívali.

Lucinka se poté zvedla a zvala si výtažek do rukou. Rozeběhla se k prvnímu vojákovi, kterého viděla a nalila mu kapičku do pusy.