Harém

Prolog

Ve starověku, v době, kdy se náš svět dělil do mnoha dnes již neexistujících států a provincií, žil v jednom městě zvaném Seireitei bohatý aristokrat jménem Kuchiki Byakuya. Tento černovlásek, pod jehož pohledem mnozí upadali do mdlob, byl velice mocným mužem. Jeho postavení bylo vybudováno jak na nesmírném bohatství, které získal obchodem s hedvábím a kořením, tak na dobré pověsti a vynikajících bojových schopnostech. Všeobecně se o něm vědělo, že se rád obklopuje krásnými ženami a dívkami, z nichž si vytvořil harém.

V tomto harému bylo mnoho dívek různého věku, žádná z nich nebyla ošklivá či stará. Byly krásné, některé z nich i vlivné, všechny měly ale jedno společné: padaly onomu černovláskovi ke kolenům. Jeho dokonalý vzhled a chladné, odtažité chování je tak strašně vábilo, že mu prostě nedokázaly odolat. To jej převelice těšilo, bavilo ho, když bojovaly o to, která z nich stráví byť jen drobnou chvíli v jeho společnosti. Užíval si onu pozornost, jíž se mu z jejich strany zřídkakdy dostávalo.

,,Kuchiki-sama," ozvalo se zaklepání na Byakuyovy dveře, čímž byla přetrhnuta nit jeho myšlenek. Vzápětí do místnosti vplul jeho pomocník, muž s lehkým úsměvem na tváři, též dívkami zvaný jako 'Pravá ruka Boží' - bohem byl samozřejmě míněn Byakuya obdařený božskou krásou. 

Abarai Renji se hluboce poklonil, aby tak vyjádřil úctu, již ke svému pánovi choval, načež vzhlédl a zadíval se jeho směrem. Byakuya se s hlavou v oblacích díval z okna, pozorujiv mraky. Renjiho přítomnosti si byl vědom.

,,Co se děje, Renji?" zeptal se po chvíli melodickým hlasem, když se jeho věrný služebník a rádce, především však dlouholetý známý, neměl k odchodu.

,,Napadlo mne, zda-li byste si nechtěl udělat procházku. Venku je krásně slunečno, myslím, že by vám to jen prospělo. Chtěl-li byste, mohl bych vám ukázat svou oblíbenou trasu, po níž se rád procházím." Rudovlásek se se zájmem díval Byakuyova jeho záda. Upřímně by byl rád, kdyby s ním Kuchiki šel, avšak ne z osobního důvodu. Jeho pán byl již delší čas uzavřený ve svém sídle, proto si myslel, že by bylo nejlepší, kdyby si udělal krátký výlet. Čerstvý vzduch by pro něj měl být to nejlepší.

,,Tak dobrá," souhlasil po chvíli tichého přemýšlení Byakuya. Popravdě, jeho kůže byla oproti pleti obvyklých obyvatel těchto končin nepřirozeně, téměř až nezdravě bledá, takže by se třeba mohl trochu opálit. Ale ne moc, nadměrné sluneční záření mu nedělalo dobře, stejně jako dlouhý pobyt na slunci. Nikdy tudíž neměl možnost se vydat do pouště, bylo to pro něj příliš nebezpečné, nebezpečnější než pro ostatní.

Rudovlásek se opět poklonil, potěšen tímto zjištěním. Zprvu přemýšlel, zda-li má Byakuyu vytáhnout ven rovnou v tomto oblečení, za což se ihned okřikl. Se zavrtěním hlavy a další ze série úklon řekl: ,,Počkám na vás v uvítací hale, můj pane." A s tím opustil místnost tak, aby Kuchikimu nebránil v dalších úvahách.

Byakuya se s mírným povzdechem, že Renji narušil jeho filozofické myšlenky, pustil do převlékání. Shodil ze sebe veškeré oblečení a poté se vydal ke skříni, ze které vytáhl kalhoty a bílé haori. Do tohoto oblečení se pomalu nasoukal, hruď nechal odhalenou. Kolem hlavy si uvázal turban, vklouzl do bot a k pasu si přivázal měšec s dostatečným obnosem peněz. Nakonec sejmul ze stěny svůj meč, přivázal jej k opasku a vydal se do místnosti, kde ho již čekal Abarai.

Renji byl oděn podobným způsobem, jeho oděv se ale skládal z krémových kousků látky. Byl zahalen také něčím, co připomínalo haori, jenže nebylo samozřejmě tak honosné jako jeho pána. Hnědé indické kalhoty si pořídil při jedné ze svých mála cest do této nádherné země a byl na ně velice pyšný. Pramínky rudých vlasů mu lemovaly usměvavý obličej, neměl je v žádném turbanu, ani nijak smotané. Měl rád, když mu poletovaly ve větru.