Harém

Část 2

Byakuyu jeho náhlá odvaha docela překvapila, nic však nenamítal. Po chvíli ticha, kdy se mladší uklidnil, se odvážil odhrnout jeden pramen černých vlasů z jeho tváře.

Mladší sebou trhavě několikrát škubl, drtíc mezi prsty deku, jež mu stále ležela na kolenou. Netušil, co by měl dělat, byl si ale jist jedním: strach ho pomalu opouštěl. To ale bylo jenom dobře, nebo snad ne?

Kuchiki už se ho dále nedotýkal, už takto pravděpodobně překročil hranici. Nejradši by sice mladšího začal po oněch vlasech hladit, tomuto nutkání však odolal.

Senbi po nějaké době, kdy se mu konečně podařilo se do přijatelné míry uklidnit, pomalu zavřel oči. Chtělo se mu spát, tak moc se mu chtělo spát, že by byl hřích snažit se být vzhůru. Únava stále více překonávala zbytky děsivého strachu, tudíž se zanedlouho úplně uvolnil. Prsty přestal křečovitě svírat deku, načež se stalo to, po čemž toužil. Usnul.

O několik hodin později

,,Kuchiki-sama...," tichý šepot Renjiho Abaraie, který právě přinesl těm dvěma večeři, se rozléhal celou místností. Ačkoliv se to nezdálo, jak Senbi, tak Byakuya společně u stěny prospali celý den a teď přišel čas vstávat. Jako první se však probudil Byakuya, který od něj jídlo s poděkováním přebral a nechal ho odejít. Jejich večeři položil na zem, doufajíc, že tentokrát mladšího k jídlu přesvědčí.

Co se ale stalo, další z nečekaných věcí na seznam, bylo, že se Senbonzakura ne a ne probudit. Místo toho se mu svezla hlava z Byakuyova ramene a uvelebil se místo toho v jeho klíně, natočen zády k němu. Deka, jíž předtím dostal, se mu zamotala do nohou, ale tomu pozornost nevěnoval.

Kuchiki, zaražen a překvapen, přesto rozhodnut, že ho budit nebude, se po oné dece natáhl a po dlouhém a strastiplném boji se mu podařilo mladšího opravdu znovu přikrýt, i když by byl vážně radši, kdyby si Senbi našel jiný polštář.

Ten to ale evidentně v plánu neměl, protože se zdálo, že díky té dece usnul ještě tvrději. Už to bylo dlouho, co naposledy pořádně spal, nebylo se tedy čemu divit, že se ještě neprobudil.

Byakuya se ho proto tedy rozhodl nechat, neboť Senbi si to nepochybně zasloužil. Sám se natáhl po sklenici s vodou, kterou mu Renji taktéž přinesl a trochu se napil. Přemýšlel, co by teď mohl dělat. Odejít nemohl, zaprvé by ti vzbudil spícího a také by nejspíš přišla jejich včerejší snaha nazmar. Vypadalo to, že spí hodně tvrdě. Jaké měl tedy možnosti, než s ním zůstat?

Najednou sebou mladší cukl. A nejen jednou, hned několikrát trhl hlavou a vzápětí s ní i zavrtěl ze strany na stranu. Začínal se třást, dokonce si i rukama stiskl paže, jako kdyby se je snažil uklidnit. Po bledé tváři mu skanula jedna slza.

Kuchiki nevěděl, co by to konkrétně mohlo znamenat, napadlo ho však, že má mladší noční můru, nebo se mu formou spánku vrací nějaké špatné vzpomínky. Nenapadlo ho tedy nic jiného, než Senbiho pevně objemout, pokusit se od něj zahnat ony zlé síly.

Avšak jemu se po tváři jen prohnaly další a další slané kapičky, stejně tak si přitiskl kolena k tělu. Vypadalo to, že je jeho noční můra slabší, ale stále se dost silně chvěl. Nechal se ale objímat, neodstrčil ho. Mohlo to znamenat úspěch?

Byakuya by si velmi přál, aby to byla pravda. Vůbec netušil, co by měl dělat dále a mladšího se mu probouzet nechtělo, takže jen zůstal sedět a snažil se u něj vzbudit pocit bezpečí.

On se ale za pár vteřin vzbudil sám a silně se polekal, když zjistil, že je u Byakuyi tak blízko. Okamžitě se dožadoval svobody, snažíc se uniknout z jeho sevření.