Harém

Část 1

Nakonec byl však Senbi z jejich spárů zachráněn Renjim, který ho dokázal vytrhnout z onoho hejna a vedl ho spletitými chodbami až k Byakuyově pokoji, kde Kuchiki ještě stále spal.

Tam pak mladšího donutil se v tichosti posadit do nohou Kuchikiho lůžka a pohledem mu jasně přikázal, že tam má zůstat. Sám ještě doběhl do kuchyně pro jídlo, jak pro Byakuyu, tak pro Senbonzakuru, jehož jméno se dozvěděl od svého pána. 

Senbi z toho, že byl Byakuya v podstatě jen kousek od něj, byl docela nervózní a lehce rozpačitý, pokoušel se to však skrýt za kamennou masku, což se mu moc nedařilo. Vypadalo to spíš, jako kdyby k Byakimu cítil odpor.

Ten to však k jeho štěstí nemohl vidět, neboť byl stále zachycen v hlubinách  svých snů, ze kterých se neměl jen tak lehce dostat.

Vzápětí do místnosti vešel Abarai, který svým vstupem Senbonzakuru vyděsil. Vážně byl až moc lekavý. Ovšem kvůli tomu, že sebou cuknul, se musel podapřít dlaní, aby nepřepadl dozadu, a zavadil tak o Kuchikiho nohu, od níž své prsty okamžitě odtáhl s další vlnou úleku.

,,Prosím tě, Byakuya-sama tě nekousne," zadíval se na něj rudovlásek s pozdviženým obočím. Senbonava lekavost mu připadala až nezdravá.

Mladší omluvně sklopil hlavu. Nemohl za to, že ho už od mala děsilo téměř cokoliv. Jeho bojácnost byla vypěstována v jeho nitru právě kvůli otrokářům, kteří se k němu nechovali zrovna dvakrát hezky a ještě k tomu ho prodávali každou chvíli.

,,Víš, teď už se nemusíš bát, že ti bude ublíženo. Můj pán nenávidí otrokáře snad stejně jako ty...," svěřil mu červenovlasý a pak před něj s kývnutím položil jídlo, načež opustil místnost.

Senbonzakura jen smutnýma očima sledoval dveře, jimiž z pokoje odešel, pak ale jen rázně zavrtěl hlavou a třesoucíma se rukama popadl tác, který odnesl na stolek naproti posteli.

Po zpáteční cestě se neubránil pohledu na Kuchikiho, jenž objímal poštář. Vypadal spokojeně, nejspíš se mu zdálo něco hezkého. Senbi ale nad úvahami nad ním opět zatřásl hlavou a vydal se k jednomu z oken, skrz nějž pronikaly do místnosti hřejivé paprsky světla, laskajíc ho po tváři. Okno bylo umístěno ve výklenku a táhlo se snad až od podlahy. S tichým povzdechem, aby spícího neprobudil, se opřel o stěnu, načež se po ní svezl až k zemi.

Na ní zůstal smutně ležet, s tváří v dlaních. Místnost byla naplněna tichem, až na občasné Byakuyovo brblání ze spánku, kterému Senbonzakura nerozuměl. Kuchiki totiž pravděpodobně mluvil jiným jazykem.

Senbonzakura netušil, co by měl dělat. Byla pravda, že mu za celou tu dobu, kdy byl v tomto sídle, nikdo neublížil, ale stejně to nechápal. Proč tady tedy je, když po něm ani nikdo nechce, aby pracoval? To ho děsilo. Mohlo snad brzy přijít něco, co by dostal za úkol, ale bylo by to něco tak velkého, že by to nedokázal? K čemu ho chtějí použít?

,,Zřejmě si říkáš, proč tady jsi," promluvil náhle Byakuya. Senbon si ani nevšiml, že se už probudil. ,,Víš, bylo mi tě líto... Nebo spíš... probouzel jsi ve mně vzpomínky... někoho jsi mi připomínal..."

Nestojím o lítost, holt jsem se špatně narodil, pomyslel si mladší v duchu, nic na to ale neřekl. Spíš ho překvapilo, že už je vzhůru. Čím déle by spal, tím lépe. Zaujala ho však ona druhá věc, co Kuchiki řekl. A to, že mu někoho připomíná. Koho?

Vypadalo to, že dokud se sám nezeptá, nebude mu na tuto otázku odpovězeno, neboť Byakuya se k řeči sám od sebe neměl.

To ovšem neměl v plánu ani Senbonzakura, protože věděl, že mu do toho nic není. A ještě k tomu by musel mluvit, takže se otázka zamítla už dvojnásobně. Stále jen hleděl z okna a nechal se po tváři hladit paprsky poledního slunce.