Harém

Část 3

Senbon si promnul oči, aby náhle znovu neusnul, a vytáhl se do stoje. Z neznámého důvodu měl chuť překonávat strach podobným způsobem, jako se to dělo včera. Tušil totiž, že to nějaké své účinky mělo. 

Pomalým krokem doplul směrem k Byakuyovi, vedle něhož se posadil, avšak v uctivé vzdálenosti, až na konec postele. Očkem hodil po jeho poloze a následně ho okopíroval, zkřížil nohy do tureckého sedu.

Kuchiki ho trochu, tedy vlastně hodně, překvapeně a zvědavě pozoroval, netušil, co to má znamenat. Nic však neříkal, jen zarytě mlčel.

Senbonzakura taktéž netušil, jak pokračovat. V takovéto poloze se mohl jen těžkou přiblížit, proto nohy znovu rozmotal. Věnoval pohled výhradně posteli a pokrývce na ní, rozhodujíc se o pokračování. Nakonec udělal to, co ho napadlo jako první: svalil se zády na deku jako nějaký pes, jednu nohu pokrčenou, a se snahou vyhnout se strachu se podíval staršímu vzhůru zpříma do očí.

Ten mu jeho pohled opětoval, bez jediného zaváhání.  ,,Půjdeš tedy? Neodpověděl jsi mi..."

Senbi jen omluvně sklopil pohled, netušil, co s touto situací. Pak si jen povzdechl a natočil svou sklíčenou tvář stranou. ,,Bál... bych se."

,,To nemůžeš vědět," oponoval mu Kuchiki a dovolil si jeho tvář opět naklonit tak, aby se na něj mladší musel dívat.

Ten sebou při tom drobném doteku škubnul, do očí, těch modrošedých, uhrančivých studánek, se mu však hluboce zahleděl. Z neznámého důvodu ho tak uchvátily, že se od nich najednou nemohl odtrhnout.

,,Zkus si to ještě promyslet, dobře?" pousmál se na něj starší, který byl naopak zcela hypnotizován.

Senbon jen lehce kývl hlavou, přičemž se otřel o dlaň, kterou měl Byakuya přiloženou na jeho tváři. Překvapeně se od ní odrthl, až mále spadl z postele, jak se toho lekl. Kvůli jeho očím, s nimiž tak ztratil kontakt, si toho vůbec nevšiml.

,,Nestalo se ti nic?" strachoval se Kuchiki, když to viděl, neodvažoval se však k němu přiblížit.

Senbonzakura, přetočený na břiše, si jen oddechl a zavrtěl hlavou. Byl v pořádku, jen se prostě polekal. Přesto však cítil, že ho k sobě Byakuya jakýmsi způsobem táhne. Začínal mu snad... důvěřovat?

Za to by byl Kuchiki nepochybně rád. Nyní však nevěděl, co si myslet, takže se prostě jen natáhl pro dvě sklenice vody, přičemž jednu z nich podal mladšímu.

Ten se trochu oklepal a z lehu se vytáhl do sedu, dávajíc pozor, aby do Byakuyi nenarazil a vodu nevylil. Pomalu se pro skleničku natáhl, když ji však přebíral, svými prsty se dotknul těch Kuchikiho. Instinkvině ucukl, nebylo to však nic tak hrozného, jak by si ještě před třemi dny myslel.

Jakmile si byl starší jistý, že mu ona sklenička z ruky nevypadne, opatrně své prsty odtáhl a napil se čiré tekutiny z druhé sklenice.

Mladší následoval jeho příkladu, pak ale skleničku od svých rtů odtáhl a zadíval se na deku. Upínal na ni pohled tak moc, jako by to vypadalo, že je tím nejúžasnějším, na co se mohl dívat. Neměl totiž ani ponětí, co dělat dál. Následně podal sklenici Byakuyovi zpět.

Byakuya však věděl, co dělat. Od včerejší snídaně nejedl, neboť buď spal a nebo měl jiné starosti. Proto se tedy natáhl pro kousek chleba s máslem a medem.

Při pohledu na něj Senbonovi vyhládlo. Večer sice snědl v podstatě všechno, co bylo na podnose, ale i tak byl stále hladový. Nikdy totiž neměl moc příležitostí, kdy se pořádně najíst. Závistivě očima pohledem onen kousek jídla.