Harém

Část 4

Absolutně nemám zdání, jestli mám u této kapitoly správnou korekturu. Minulý týden jsem dělala nějaké kapitoly Souboje i Harému dopředu, ale nemám zdání, jestli to je i u tohoto dílu :D Takže, pokud objevíte nějaké gramatické chyby - jestli je to bez korektury, bude jich tam hafo -, tak to nahlašte, ať to mohu opravit. Díky! xD

To Kuchikiho dost solidně překvapilo, neboť to nečekal. Věděl ovšem, že teď už je v háji a bude muset ležet takto.

,,Pořád se budeš chrout?" Senbon svá slova napůl zavrčel, přesto však doufal, že mu dá Byakuya nějakou normální odpověď. To nedokázal prostě ležet tak, jak byl?

,,Myslím, že ne," odpověděl mu na to starší, který se teď moc hýbat nemohl.

,,Fajn," odfrkl si mladší, načež se musel uchechtnout. Vážně skončili zajímavě. Avšak Kuchikiho slova vzal jako slib, který, jak doufal, neporuší. Se zavrtěním hlavy z něj slezl, aby mu tak nebránil v dýchání.

A Byakuya opravdu zůstal tak, jak řekl, tedy nehybně. Nechtěl mladšího důvěru opět ztratit. Nemohl si pomoct, prostě si s ním musel proplést prsty.

Jenže Senbonzakura ho překvapil ještě víc, neboť se na něj podíval s pozdviženým obočím. Pak, i když to znělo trošku zvláštně v poměru jeho předchozích slov, rozkázal: ,,Otoč se ke mně zády."

,,Hee?" podivil se tomu Kuchiki, jeho příkaz však bez protestů splnil a čekal, co bude dál.

Senbiho pobavil jeho tón hlasu, avšak veškeré své pocity skryl. Nedokázal se ovšem ubránit nepatrnému úsměvu, s nímž se za něj položil a jednu ruku mu obmotal kolem pasu. Trochu sebou škubnul, když si k sobě staršího přitáhl, ale chtěl, aby se jeho pánovi spalo dobře a aby se mu mohl alespoň nějak odvděčit za to všechno, co pro něj dělá.

Byakuya ztuhl, něco takového totiž opravdu nečekal, rozhodně, ani v nejmenším to však nebylo nepříjemné. Právě naopak. Starší se rozhodl Senbimu poddat, zavřel tedy oči.

,,A teď už spi, musíš být unavený...," zamumlal Senbonzakura tiše, nakloněn k jeho oušku, o nějž se bezděčně při svých slovech párkrát otřel rty. Neměl to v plánu, ani si toho moc nevšímal. Vzápětí si položil hlavu k té jeho a pomalu zavřel oči.

Byakuya však spát nehodlal, ještě ne. Byl ve strašlivém pokušení něco vyzkoušet a podlehl. Proto se pomalu otočil k Senbimu, přičemž obličejem skončil na jeho krku, o který se rty otřel tak, jak to před chvílí udělal on.

Senbonzakura rázem celý strnul. Doteď byl uvolněný, jen mu srdce bušilo trochu rychleji z toho, k čemu se odhodlal, jenže z tohoto se mu to srdce spíše zastavilo. Oči se mu rozšířily, avšak zůstal trochu křečovitě ve své poloze, protože nevěděl, co jiného udělat.

Byakuya se odhodlal vtisknout mu na odhalenou šíji jeden motýlí polibek a poté se odtáhl, vrátil se do své původní pozice.

Senbon si na ono místo přitiskl svou dlaň, skoro jako kdyby se snažil zastavit krvácení. Přežil to. Přežil to a nebylo mu ublíženo. Přestože se trochu třásl, značně se mu ulevilo.

Byakuya, opět přitisknutý zády k němu, nechal s úlevou svá víčka klesnout. Nechápal, proč to udělal, ale nemohl si pomoct. Byl rád, že Senbonzakura s křikem neutekl.

Mladší ale k tomu neměl v jednu chvíli moc daleko. S polknutím se k druhému přitáhl a dost silně ho objal. Udělal přesný opak toho, co mu radil mozek, což bylo zvláštní.

Na Kuchikiho tváři se objevil malý úsměv, který však Senbi nemohl vidět, což bylo na jednu stranu možná dobře.

,,Oyasumi...," šeptl nakonec.