Dark Future/CZ

Kapitola 10.

V záři světel místnosti stála žena a se starostlivým výrazem sledovala, jak se drobné dívce na posteli pohybuje při dýchání hrudník. Opatrně jí posunula pramínek popelavých vlasů z obličeje, aby jí nebránil ve výhledu, až se její oči konečně otevřou. Přestože dělala Naomis svou práci s nadhledem a její jednání nevázlo na přehnaných emocích, cítila v hloubi duše zodpovědnost za zdraví všech členů odboje.

Pomáhat lidem pro ni bylo poslání.

Nakonec co víc člověk potřebuje než být zdravý? Jistě, lidi okolo sebe. Odpověděla si hned v duchu modrovláska.

Pořád si vybavovala tu samotu, která ji užírala každý den v Eskalitu. Sice tam s ní byla její strážkyně, ale ona si přála být obklopena velkou skupinou lidí. A pořád poznávat nové a nové. To jí odboj umožnil. Na druhou stranu ji mrzelo, že přišla o svou strážkyni. Podmínkou odboje bylo vzdát se při jednom z obřadů spojení se svou strážkyní... jako poslední krok získání nezávislosti na Systému. Bylo to až překvapivě dávno, kdy její život ještě spočíval v rukou Systému. Předtím než ji zachránil odboj a vzal pod svá křídla. Samozřejmě, také nebyl dokonalý, nedával jí plnou svobodu. Ale jí to nevadilo. Být naprosto svobodný a nezávislý bylo svým způsobem děsivé. Zatímco zbavit se zodpovědnosti a nechat důležitá rozhodnutí na jiných se zdálo tak jednoduché.

Její život byl v této chvíli klidný. Období těžkých dnů, kdy se její tělo zotavovalo po operacích pro úpravu na Pravého člověka měla již daleko za sebou. Nerada na to vzpomínala. Věděla, že ta bolest stála za to, aby mohla teď pevně stát na nohou a mluvit z plných plic. Vyvolávalo v ní neskutečnou radost, jak moc se medicína odboje posunula. Ke ztrátě životů při zákrocích docházelo jen krajně a metody byly skoro bezbolestné. Přesto život mladých této generace nebyl jednoduchý, to si plně uvědomovala.

Zamyšleně pozorovala bledou šedovlásku na lůžku.

Jak těžký úkol čeká šestici vyvolených, pomyslela si a z celého srdce doufala, že se jejich mise vydaří.

Vzdálila se od lůžka až ke dveřím místnosti a potichu je mávnutím ruky otevřela. Naposledy ještě přejela pokoj očima. Bylo zde jen lůžko, malý stolek, židle pro hosty a vlevo u zdi několik kusů technického vybavení. Jeden z pokojů pro odbojářky, které se zotavovaly po náročném zákroku. Její pohled se zastavil na malém robotovi stojícímu u stěny.

"Až se Oxane probudí, vysvětli jí co se stalo." Sdělila mu a bez dalšího slova odešla.

Zanedlouho se šedovláska probrala. Malinové oči rozzářily její bledou tvář. Tentokrát se ani nepokoušela vstát, ale jen bezmocně ležela. Místností zazněl hlas jejího robotího společníka a Oxane se dozvěděla, co se dělo zatímco byla v bezvědomí. Mohla zemřít, kdyby jí odbojářky nepomohly. Cítila se jim být zavázana. Zároveň jí dávaly možnost změnit svět a ona byla rozhodnuta ji nepropást.

Qaelo. V hlavě jí uvízlo jméno osoby, která se podílela na záchraně jejího života. Dívky, se kterou ji spojoval společný úděl. Zničit Systém a zachránit lidstvo.

***

Taolin se vylekala a otočila se za zvukem. Robot, který ji doprovázel na každém kroku, podivně zapípal. Dívka si ho zkoumavě prohlédla. Její společník ale už dále nevykazoval známky jakéhokoli podivného chování. Tak se Taolin otočila zpět k zrdcadlu ve svém pokoji a dál si prohlížela svůj obličej. Byl to teprve den, co byla její čelist upravena. Pořád si nemohla zvyknout na mluvení ústy.
Prsty jemně přejela po své hebké tváři. Zaměřila se na své rudé plné rty. Pokusila se usmát, ale jediné co se jí podařilo na obličeji vytvořit byl zvláštní škleb. Najednou robot v místnosti vydal znovu ten dlouhý podivný zvuk a hned na to začal mluvit.