Ale vždyť já tě taky miluju...Palačinko... //tenis//

Auto

Tomi:

Jenis mě s příkazem, abych se šel normálně obléct opustil, a ja zůstal v místnosti sám. Vážně si myslí že někam půjdu... jak se mýlí.. Doktory nenávidím už od dětství kdy... to vám povím jindy... Vyndal jsem si z kapsy u mikiny telefon, a začal projíždět sociální sítě.

Uběhlo asi 30-40 minut, a dveře se znova otevřely, a v nich stál můj blonďák. Musím si ho přestat přivlastňovat. ,,Tomi...jseš jak malej, dělej" řekl Jenis, opřel se o futra a založil si ruce na prsou. On je tak roztomilej když se naštve... vzpamatuj se Tomáši! Okřikl jsem je v duchu. ,,Ne, nikam nejdu" nehodlám tam jít, ne po mých předchozích zkušenostech s doktory. Jenis chvíli vypadal, že na mě začne řvát, když v tom se mu na tváři usadil škodolibý úšklebek. ,,Když myslíš" Než jsem se stihl vzpamatovat, už mě měl přehozeného přes rameno, a nesl mě ven do auta. ,,Honzo! Pusť mě! Dělej!" začal jsem mu bušit do zad, ale s ním to ani nehlo. Vešli jsme do kuchyně, kde u stole seděl zbytek obyvatel LikeHousu. ,,Honzo, dělej! Kurva pusť mě" Všichni u stolu si to natáčeli na telefon, a hlavní kamery nás točili též. Moje tváře nabrali rudé barvy. Pochopil jsem že nemá cenu se vzpouzet, a tak jsem se v klidu nechal odnést do auta na místo spolujezdce. Jenis za mnou zabouchl dveře, a sám si sedl na místo řidiče. Připoutali jsme se, a Jenis se rozjel směr Beroun. Koukal jsem se z okna, a doufal že nepřijde s otázkou, kterou jsem nikdy někomu nezodpověděl.

,,Tomi...promiň že jsem tě sem tak násilně dotáhl, ale musí se ti na to někdo podívat" cítil jsem slzy, jak mi stékají po tváři, dnes už po několikáté. ,,Tomi?" zeptal se Jenis, a já se potichu rozvzlykal. Cítil jsem jeho pohled na sobě, zavřel oči, a doufal že to zázrakem otočí zpět do vily. Pochvíli jsem ucítil, jak auto zastavuje. ,,Tomi...podívej se na mě, a řekni mi, co se děje" otočil jsem na něj hlavu, a záporně jsem zakýval hlavou, na znamení že mu nehodlám říct ani slovo. ,,Tomáši...poslouchej..." řekl a vzal moje tváře do svých teplých dlaní ,, Záleží mi na tobě...víš že mi můžeš věřit...tak prosím...řekni mi co se děje..." řekl klidně, a palci mi setřel slzy. ,,Nemůžu...já...slíbil...slíbil jsem si...že to..že to nikdo nezjistí" ,,Tomi...dělej, co se stalo" ,,Nemůžu...já nemůžu..." chtěl jsem ještě něco říct, když v tu mě umlčeli jeho rozpálené, dokonalé, a tak měkké rty...jeho rty... Po chvilce se odemě odtrhl, usmál se, a pohladil mě palcem po tváři. Chvíli jsem se vzpamatovával z toho, co se právě stalo, ale vyrušil mě jeho hlas. ,,Už mi to povíš" povzdechl jsem si, ale bylo mi jasné, že by to ze mě dřív nebo později dostal, a tak jsem začal s vyprávěním...

Okej ... jsem tak trochu zpět, ale neočekávejte nic extra, a ani pravidelné vycházení kapitol.

Co myslíte že se Tomimu přihodilo, že tak odmítá jít do nemocnice? Můžete tipovat do komentářů.

Doufám že se kapitola líbila,
Budu ráda za koment, a vote, a zase příště!