Hunger games: Run or die

7. I

Jdu podél temné chodby, až dojdu na rozcestí. Můžu jít buď rovně, nebo doprava. Rozhodnu se odbočit.

O něco zakopnu. Staré krabice. Mohla bych se podívat, co je v nich. Odklápím víko té nejmenší. Uvnitř jsou nějaké zlaté mince. Bože... k čemu mi budou v aréně mince?! Všechny je vysypu na podlahu. Jako poslední na lesknoucí se hromádku spadne starý zrezivělý klíč. Ten by mi k něčemu být mohl. Dávám si ho do kapsy.

Rozhodnu se otevřít i zbylé dvě krabice. První je prázdná. Druhá, která páchne po plísni, je plná nějaké staré špinavé, plesnivé látky, jejíž původní barvu nedokážu určit. Plesnivá hadra. Fujtajbl.

Pokračuji chodbou, ve které to hučí a páchne po plísni. Dojdu až na konec, kde objevím velkou bednu.

Mám ji otevřít?  ptám se sama sebe. Může v ní být cokoliv.

Odklopím víko a okamžitě se na mě vrhnou nějaké bestie podobné broukům a mé tělo záchvatí divoké křeče. Ten hmyz mě obalí od hlavy k patě. Zmítám sebou a sténám bolestí, ale ono mě to kouše a pouští to do mě nějakou látku.

Když už si myslím, že je se mnou konec, slezou ze mě a schovají se zpátky do truhly. Zaklapnu víko a klopýtám do jiné chodby. Sedám si a záda si opřu o chladnou kamennou stěnu.

Proč já? Ať už to všechno skončí! Proč mi ty potvory neudělaly tu radost a nezabily mě?!

BUM! Něco sem spadlo. Zase se ozývá to syčení. Ne! Jen to ne! Beru do ruky nůž a připravuji se na boj.

Blíží se to. Teď to skončí. Je skoro u mě.

Asi za minutu se ten odporný mut vynoří ze zatáčky a míří rovnou ke mně. Jsem strašně vyděšená, musím se nějak uklidnit. Zabroukám několik tónů z jedné písničky, která vznikla ještě dřív než Panem. Myslím, že se jmenuje Hallelujah, nebo tak nějak.

Mut sebou při tom trhne a na chvíli se zastaví. Využiju jeho zaváhání a vrhám po něm nůž. Proletí jím a s cinknutím dopadne za něj na zem. Takže takhle to nepůjde. Couvnu, vytáhnu z batohu pochodeň, zapálím ji a hodím. Zase jen proletí mutem a spadne. To samé zkusím s lahví s vodou, ale ani voda mu neublíží. Tak co teda!?!

Dávám se na útěk. Ve vlasech ucítím kapičku slizu. Chce mi snad rozpustit hlavu? Když získám trochu náskok, zastavím a vytáhnu další nůž. Tentokrát mě nedostane! Jedním tahem si zkrátím vlasy až po bradu. Nechám je spadnout na zem a utíkám.

Dobíhám na křižovatku, kde visí zářící červené digitální hodiny. Před číslem je lebka se skříženými pařáty.

00:07:23:48

00:07:23:47

00:07:23:46

Ty hodiny odpočítávají. Ještě sedm hodin a dvacet tři minut. Ale co se stane potom?

Zabočím doprava. Je to slepá ulička končící kovovými dveřmi s klikou a klíčovou dírkou. Doběhnu k nim, vytáhnu z kapsy klíč a vrazím ho do zámku. Je moc malý, nepasuje tam.

Ze zatáčky se vynoří ta příšera. To je konec. Stojím tam, neschopna pohybu, a čekám na smrt. Ještě jednou se podívám na dveře, když si všimnu malé klíčové dírky nad tou větší. Narvu do ní klíč a otočím jím. Dveře se otevřou. Mám asi vteřinu na to, abych se dostala dovnitř, než mě to zabije. Spíš spadnu než vejdu do malé prázdné kamenné místnosti a zamykám se. Uf, to bylo o fous.

Až teď jsem si všimla, že dveře mají plastové průhledné okénko, skrz které jde vidět do chodby. Nevidím však do chodby, vidím vnitřnosti té bestie a odporný, vlnící se sliz.

Opřu se o stěnu, ruce si dám do dlaní a rozpláču se.

,,Proč to děláte?! Nechte mě umřít bezbolestnou smrtí! Prosííím! A co mají znamenat ty hodiny?! Co ma znamenat tohle všechno?" křičím.

K nohám se mi snese padáček. Další ,,dárek" od sponzorů? Otevírám krabičku a nacházím další papírek. Rozbalím ho.

Můžeme ti dát na útěku 3 nápovědy. Tohle je druhá. Ti brouci tě nakazili a do několika hodin jsi mrtvá. Kolik máš ještě času poznáš podle těch hodin. Johanna.

Aha. Konečně můžu bezbolestně umřít. Musím vydržet už jen sedm hodin a budu mrtvá! Hurá! Vracím papírek zpět do krabičky. Všimnu si ale, že na dně je ještě jeden.

P.S. A bude to mučivá smrt.

No to jsem si mohla myslet. Udělám to sama. Vezmu do ruky nůž a přiložím si ho ke krku. Kdybych měla obě ruce, podřezala bych si žíly na zápěstí.

Jeden pohyb a bude po všem. povzbuzuji se. Ale jsem moc slabá, zbabělá a unavená. Odkládám nůž, choulím se do klubíčka na zem a po několika nekonečných minutách usínám.