Hunger games: Run or die

4. O

Probudí mě horko a dým. Rozkašlu se a rozhlédnu kolem. Ještě pořád je noc, ale přesto je tu světlo. Proboha! Strom, na kterém ležím, je v plamenech!

Dívám se, jestli by se někudy nedalo slézt nebo přeskočit na jiný strom. Nikde nic. Žádná úniková cesta.

Sbalím si spacák do batohu a postavím se na větev. Začínám se tím kouřem dusit. Několik metrů pode mnou je spálená zem. Asi budu muset skočit.

Jenže to mě zabije! Začnu si nadávat za své hloupé nápady. To je konec...

Najednou se strom mírně nakloní. Potom trochu víc. Hned je mi jasné, co se děje. Plameny spálily kmen a strom teď...padá.

Pevně se držím stromu, který se řítí dolů. Mohla bych přežít, když budu mít trochu štěstí.

Široká koruna hodně brzdí pád. Strom dopadne na zem a vymrští mě do vzduchu. Cítím, jak se mé spálené rameno rozedřelo o větev a po ruce mi stéká krev. Dopadám na nohy a utíkám, jak nejrychleji mohu. Zkontroluji si, jestli mám všechny věci. Zbraně, batoh, jídlo. Nic mi nechybí.

***

Konečně jsem pryč od toho kouře. Dýchám čerstvý vzduch! Hurá! A dokonce jsem i živá. Jen moje rameno je spálené a roztržené tak, že z něj ještě nepřestala téct krev. Utrhnu cár trička, které mám na sobě, a ovážu si jím zraněnou ruku. Bolí to jako čert.

Náhle zmizí všechna tma a začne svítit slunce. To si nejspíš tvůrci hrají s časem a chtějí mě tu umučit pro pobavení kapitolanů.

Kousek před sebou ve vzduchu spatřím vlnící se obdélník. Silové pole. Zvednu ze země kamínek a hodím ho proti němu. Odrazí se zpět ke mně, takže jsem měla pravdu. Pokračuji podél něj a sem tam zkontroluji, zda nejsem moc blízko nebo daleko.

Asi po pěti minutách spatřím něco plechového. Jdu k tomu předmětu. Z dálky rozeznávám, že je to nějaký stupínek, ke kterému vedou schody z podzemí směrem od středu arény. Nade mnou je další obdélník silového pole. Jej, málem jsem do něj vrazila. Takže ty schody jsou venku, mimo arénu, a to znamená, že pokud to má vchod, je někde v aréně. A tamto je východ.

Počkat?! Východ? Hlavou mi probleskují vzpomínky.

Neotevřel obálku...Třeba je to překvapení...musí na nich být něco zvláštního...Run.

No jasně! Měla jsem poznat sama, v čem jsou tyto hry jiné. Aby se vítěz stal skutečně vítězem, musí z arény.........utéct.

Táák, toto je dost krátký příběh a mohl by být klidně do týdne nebo dvou hotový. Dávám sem první čtyři mikrokapitoly, tak snad se budou líbit :) Za pár dní možná publikuju i část svého příběhu o 72. ročníku Hunger games, který je trochu delší :)