Příběhy z Barbarského souostroví

(7) ☯️ Jing a Jang: láska k drakům

Pár: Elsa a Škyťák

⚪⚪⚪

Zrůdo..

Odpadem království..

Zvrácená příšero...

Hříčko přírody...

Obludo..

Nestvůro..

Netvore...

Tahle a horší slova jí zněla v uších. Pořvávali to na ní když jí vláčely na na palubu kocábky která se měla stát jejím hrobem. Přivázali jí k hlavnímu stěžni nejspíš v naději,že tu umře žízní a hladem dřív než ztroskotá na nějakém ostrově.

Bylo to už pár dní co jí její vlastní lid vykázal z království. Vyhnali jí jen proto,že se liší. Musela pevně zavřít oči aby jí neoslňovalo slunce a pomalu se smiřovala s tím,že umře. Stejně je jen zbytečná existence. Královna,kterou nikdy nechtěli. Už se loučila s bohy a byla připravená se setkat s rodiči když se ozvala strašná rána.

Něco dost hlasitě spadlo na palubu.
Ale odkud?

Tuto otázku si nemusela pokládat dlouho, protože zvědavost jí nedala a otevřela oči. To co spatřilo jí vyrazilo dech. Už jen proto,že toto stvoření patřilo jen do mýtů a legend. Nevěřila,že by skutečně mohli někde existovat ale to samé by se dalo říct o ní a Trollech, takže by jí to vlastně mělo přijít úplně normální.

Na palubě ležel sněhově bílý drak a cukal sebou jako šílený. Když si ho důkladněji prohlédla zjistila,že je stejně svázaný jako ona. Tlamu ale měl volnou.

,,Hej.."křikla na stvoření hlasem, který skoro ani nebyl její jak byl ochraptělý. Napůl za to mohl fakt,že ho již několik dní nepoužila a také to, že za celou svou plavbu se neměla šanci ani jednou napít.,, Pomoz mi a já pomohu tobě.."

Po tom přihlášení se otočila k drakovy zády aby se její provazi dostali co nejblíže k němu.  Neměla už co ztratit, protože pokud ji neosvobodí tak jako tak umře.

Ucítila její dech a pak to byly zuby co se zdatně prali s uzly na jejich rukou. Když se mohla konečně zase pohnout protřela si spíš instinktivně zápěstí a s ladností hodnou Erendelské královny se postavila. Poprvé po letech jí ruce nezakrývaly rukavice ale teď neměla čas nad tím uvažovat. Musela splnit svou část dohody, což se jí s  malými komplikacemi nakonec povedlo. Nebyla úplně zvyklá na tenhle styl vázání uzlů.

Když byl drak svobodný zvesela zařval a rozlétl se k obloze. V tu chvíli měla pocit jako by přišla i o poslední zbytky naděje, protože sama se nejspíš nedokáže zachránit. Na to nemá dost sil.

T

ak si unaveně sedla do smyček provazu aby počkala na smrt když se drak vrátil i s tlamou plnou nějakých zvláštních plodů a v tlapách něco nápadně podobného krávě.  Vrátil se a nejspíš i s něčím co jí pomůže přežít. V ten moment se jí po tváři bez jejího přičinění rozutekli slzy. Slzy strachu, úlevy a taky velkého psychického vypětí. Protože teprve nyní se mohla skutečně uvolnit, už jí totiž nad hlavou nevisí ortel smrti. Alespoň prozatím. Nikdo totiž neví co na něj osud zase přichystá.

Uběhlo několik měsíců od incidentu na lodi. Dnes už by jí nikdo s tím děvčetem ani nespojoval. Platinové vlasy měla střižené tak aby jí končili u krku a místo drahých šatů jen halenu a kalhoty v barvě hlíny.  Nebyl to ale jen její vzhled co se změnilo, její schopnosti jsou silnější. Nespoutanější jako ona sama. A ta bílá dračice se kterou se navzájem zachránili se stala jejím věrným společníkem na mnoha dobrodružstvích co je již potkali.

,, Námrazo?"volala na ní když se prodírala hustým lesem na ostrově kde se ještě neocitla. Už toho stihly prozkoumat dost ale stále se objevují nová a nová místa.,, Mrázko, kde jsi?"

Začínala být nervózní, protože většinou její společnice přijde na první zavolání. Většinou jí nenechávala samotnou, nebo alespoň ne víc než na nezbytně nutnou dobu. Teď ale jako by se po ní zem slehla a ona musela použít veškeré schopnosti, které za dobu svého putování získala, při jejím hledání.

No a nakonec slavila úspěch. Našla jí na mýtině s ještě jedním hodně podobným  drakem, akorát v černé barvě.  Prvně si myslela,že jí chce napadnout když tak kolem ní kroužil ale když začal dělat různé blbosti prozřela.
On se jí dvoří...

Navzdory svému nejlepšímu vychování se musela zahihňat. To je tak roztomilé až to není snad ani možný.

Pak si ale všimla dalšího člověka co je tam pozoroval. Zamračila se a když se k nim začal přibližovat i ona vyšla ze svého úkrytu.  Ten černý ho očividně znal ale když se jí začal přibližovat k drakovi zavrčela navzdory svým dobrým královským mravům a vzdorovitě dupla. Tím vytvořila krásnou špičatou lednovou zeď mezi nimi.

,, Mrázko, ke mě .."zavolala tiše a během okamžiku už seděla na hřbetě draka a mizely těm dvěma z dohledu.

⚫⚫⚫

Tak tohle jsem ještě neviděl.
A to nemyslím jen toho bílého běsa, který neznámával jen s Bezzubkou.
Byla nádherná, ladná a ty oči. Na draka byla až překvapivě klidná ale když se k tomu přidá,že má jezdce tak je to pochopitelné.

Ta dívka ale byla taky zvláštní a nejenom tím,že vytvořila tu ledovou stěnu. Mě nejvíc zarazil pohled jejich očí když zjistila,že tu je mimo draků ještě někdo.
Už jsem viděl lidi co se bojí draků ale člověka co se draků nebojí a bojí se lidí..to je pro mě novinka.

Dlouho jsem nad tím ale přemýšlet nemohl protože Bezzubka se rozhodl,že letíme za nimi.  V tomhle jsem mu nemohl odporovat, i já byl zvědavý co se dozvíme.

Vylezl jsem do jeho sedla a vydali jsem se na nebezpečnou cestu v patách pro nás neznámých, pro Bezzubku ještě okouzlujících, tvorů.

Byly rychlé ale my jsme je dohnali těsně před vstupem do jejich jeskyně.  Možná jsem to měl čekat ale stejně mě překvapilo když proti mě z čista jasna letěl rampouch. Rychle sem tasil Inferno a jeho plamenem tento útok vykryl.

,,Co tu chceš?" Ozval se jemný hlas, i když se asi snažila znít varovně.

,,Jsme přátelé a můj drak by se velmi rád víc seznámil s tvým.."zkusil jsem opatrně nadnést svůj navrch. Sice pochybuju,že mi uvěří ale za zkoušku nic nedám.

Najednou mi zmizela pevná půda pod nohama, jelikož jí proměnila v led a já jen slyšel svůj meč klouzat někde mimo můj dosah. Když jsem takhle dojel až k jejím nohám mířila na mě lukem z ledu ve kterém měla místo šípů další smrtelně ostrý rampouch.

,,Proč bych ti měla věřit?"zeptala se a její hlas zněl tentokrát skutečně ledově. Dokonce i její vlasy začali chytat mírně modrý nádech.

,,Nemusíš a ani to od tebe neočekávám. Pouze chci aby byl Bezzubka šťastný."řekl jsem upřímně, protože lhát někomu kdo ze mě během vteřiny může udělat ražniči se mi nezdá jako úplně nejlepší nápad.

Po mých slovech jako by se ale něco změnilo. Její pohled změkl a ruka s lukem klesla tak,že teď už by mě nanejvýš škrábla.

,,Rozumím ti, Námraza je pro mě také na prvním místě.."zašeptala a pokynula své běsce aby se k nám přidala.
Jak jsme tam tak stali a sledovali naše draky napadlo mě,že vlastně nemůžeme být odlišnější ale stejně máme v sobě kousek něčeho stejného.

V tuhle chvíli lásku k našim drakům.