Příběhy z Barbarského souostroví

(9) Správný viking vs Lofn

Správný viking má silnou, schopnou manželku a minimálně jednoho syna stejně silného jako je on sám.

Týhle slova mě provázeli celým mým životem. Říkal je můj otec, můj děd i můj bratr. Bylo mi jasné, že až budu dospělý musím být přesně takový.
Hrdý silný viking, který hlavně ctí pravidla a ničím se neliší. Ničím nevybočuje.

Tohle nademnou vyselo celý život jako ostrá sekera kata a já žil v jejím stínu. Možná jsem zbabělec, ne možná jsem a vím to o sobě. Existují totiž i vikingové co se nebáli ukázat svou pravou tvář a být jiní než ostatní.  Já na to ale nemám, nesměl jsem tak zostudit svou rodinu dokud otec žil a teď už je moc pozdě na to něco měnit.

Proč bych se měl taky snažit, každý mě nenávidí už teď a kdybych to řekl tak mě jen budou nenávidět ještě víc, protože jsem vždy byl otevřeně proti čemukoliv co neodpovídalo vikingským standardům.
Jen by mě začali nenávidět i ti co mě do teď tolerovali a já bych zůstal úplně sám. Jen já a ta moje ohnivá ještěrka, protože by nademnou určitě zanevřel i můj vlastní syn.

Nedivil bych se mu a ani mu nic nevyčítal, vždyť jsem ho už od útlého věku vedl k tomu aby tohle vše nenáviděl. Aby opovrhoval vším co je alespoň trochu jiné, a uspěl jsem.

To jsem si alespoň myslel než jsem měl šanci vyslechnout rozhovor, který rozhodně nebyl pro mé uši.

,,Neměli bychom tu být.."zašeptal Kliďasův kluk a já se schoval abych mohl poslouchat. Samozřejmě, že měl pravdu ale já si to myslel z jiného důvodu než on.

,, Nebuď srab Škýťo, prostě odletíme na hřeben o trošku dřív."zazněl druhý hlas a já v něm poznal svého vlastního syna. Co ten tady dělá a ještě s ním? Vůbec nic jsem nechápal a měl jsem být v nejbližší době ještě zmatelnější.

,,Nejsem srab,"zamručel mladý štika a ještě neskončil. ,, Kdyby si měl alespoň trochu odvahy to říct svému otci nemusíme tu plížit jako zloději."

,,Co říct, jako o nás?"zeptal se Snoplivec poplašně.,,Ty ses musel úplně zbláznit, stáhl by nás z kůže, zabil a následně znovu oživil aby mě mohl seřvat. Víš jak nenávidí když se někdo nechová jako pravý viking."

Pak už nic neslyšel, jen sborové povzdechnutí a zvuk dračích křídel při letu.
Tak to jsem posral, pomyslel jsem si znechuceně. Jsem jako můj otec, nebo spíš horší. Jsem jen nechutný pokrytec, protože ho trestám za to čím sám jsem.
Tedy ještě jsem ho nepotrestal ale vzbudil jsem v něm takový strach,že mi o tom ani neřekl. Vsadil bych se ,že Kliďas už to ví a vzal to s tím svým typickým nadhledem.  Stejně jako když se k tomu přiznal Tlamoun.

Tlamoun... to byl vlastně první moment kdy jsem začal uvažovat o tom, že bych taky šel s pravdou ven. Jenže otec ještě žil. Kdybych se k tomu tehdy skutečně odvážil tak by zabil nejenom mě ale určitě i blonďatého kováře kterého by podezříval z toho, že mě zkazil.

To ale svým způsobem není zas tak daleko od pravdy. Ještě jako malý kluk obdivoval svého staršího bratra a když poznal jeho kamaráda tak si z počátku myslel,že je to obdiv. 
Byl starší, velký silný... Zkrátka ideální viking a já si začal uvědomovat,že ho sledují častěji než je normální. Příliš často nad ním přemýšlím a některé ty myšlenky rozhodně nebyly  normální.

Začalo to když bylo Kliďasovi patnáct. Tlamoun byl už dospělí muž, správně rostlý co se uměl ohánět nejenom palicí ale i kladivem v kovářské dílně a já, takové dvanáctileté pískle jsem na něm mohl oči nechat.  Hodiny jsem ho sledoval u práce a ani nemukl abych se pak nechal zmlátit od otce za to, že jsem nepřišel včas na večeři. Kdo by mohl myslet na jídlo když se u výhně pohybovalo stvoření, které by mohlo být předlohou pro Thórovu sochu.