Nezapomněl jsem na tebe

Kapitola 4: První den

Kouzlo hůlky mě upozornilo na to, že je čas vstávat. Ale to nebyl hlavní důvod proč jsem procitnul. Měl jsem kolem sebe omotané něčí dlouhé tělo a na tváři mě šimrali něčí vlasy. A proč jsem na sobě měl jenom spodní prádlo? Vždycky jsem si vzal alespoň spací kalhoty. Co bylo dnes jinak? A proč jsem cítil příjemnou bolest ... přesto však bolest... v místech kde bych neměl? Snažil jsem se vzpomenout na včerejší noc. Vím že jsem přišel po večeři domů, že jsem se svalil na pohovku, někdo zaklepal, já jsem otevřel aniž bych se zvedl a na něco jsem čekal...

Otevřel jsem oči tak rychle, že by to klidně mohl být světový rekord, moje myšlení pracovalo na plné otáčky. Vedle mě skutečně neležel nikdo jiný než Severus Snape a na tváři měl uspokojený a uvolněný výraz. Ani jsem se nemohl zlobit, protože si vzpomínám, že jsem to chtěl stejně jako on. Otázkou ale zůstávalo, co bude dál. Jestli toho bude po probuzení litovat nebo naopak. Svoje myšlenky jsem přenesl do koupelny, kde jsem na sebe pustil docela horkou sprchu, právě proto abych nemusel přemýšlet nad něčím nepříjemným. Vždycky to fungovalo a já jsem se tak částečně zbavil pocitu viny. Vykonal jsem všechny svoje ranní rituály, a pomalu jsem se začal chystat na cestu do Velké síně. Najednou mě zezadu objímali něčí ruce, zrovna v momentě, kdy jsem se pokoušel uvázat si kravatu, bohužel tímto činem se můj napůl uvázaný uzel rozpadl. Cítil jsem teplý dech za uchem a zašeptané „Dobré ráno." Moje dobrá nálada se najednou dostala na samotný vrchol a cítil jsem, že se usmívám jak naprostý blbeček. Ale dovolil jsem si to užít, protože na světě nebyl nikdo, kdo by mi dokázal takový úsměv na tváři vytvořit. Svojí kravatu jsem ale musel začít uvazovat znova. Zase mi nebylo přáno. Dostal jsem se znovu do poloviny uvazování, když mě ty samé ruce, které mě stále objímali zezadu, otočili tváří v tvář mému narušiteli, který mě ani nenechal v klidu uvázat kravatu.

Podíval jsem se do těch černých očí, ve kterých jsem viděl radost z toho, že je jejich majitel přesně tam kde chce být, a než jsem ze sebe stihl dostat nějakou větu, přitáhl si mě blíž k sobě a dostal jsem od Seva jeden z těch polibků, který dával jasně najevo, že nepatřím nikomu jinému, než jemu. Najednou jsem chápal proč jsem tak snadno podlehl. Byl to přesně ten typ doslova majetnického polibku, který vás nutí k tomu, aby vám srdce bilo rychleji, krev se vám nahrnula do tváří, zrychlil se vám dech a donutil vaše nohy cítit se jako želé, přesto jsem věděl, že musím trvat na svých slovech. Ani já sám jsem nedokázal jen tak hodit za hlavu jedenáct let bolesti a ztráty milovaného člověka, a i když včerejší noc byla zatraceně skvělá, pořád jsem potřeboval svojí chvilku k přemýšlení. Vím že tu bude častěji a to hlavně proto že bude chtít být s dětmi a bude je chtít poznat, ale moje mysl vážně potřebuje zátěž k tomu abych mu dokázal odpustit. A než se můj mozek mohl vypnout, přestal si nárokovat moje rty a bez řečí mi uvázal tu samou kravatu, kterou jsem se já sám pokoušel dvakrát uvázat.

„Myslel jsem, že sedm let nošení uniformy, člověka donutí k tomu jak se správně uvázat uzel na kravatě." jasně, jen kdyby věděl, že pro dnešní ráno se právě on stal hlavním ničitelem obou mích pokusů, přestože mi to normálně nedělá problém. Ale to bych asi neměl říkat, jinak by jsme se nedostali ze dveří tohoto bytu. „Jednou mi budeš muset vyprávět jak si to všechno zvládl." on má vlastně pravdu. Ten den tam nebyl, když jsem všem ostatním vyprávěl jak jsem se dostal od svého zmizení zpátky do svojí rodné země.

„Jednou ti to řeknu, jsem si ale jistý, že Lucas a Elizabeth u toho budou chtít být také, protože moc dobře vědí, že vynechám některé důležité detaily. Teď je ale čas na jídlo a nevím jak ty ale mě začíná vyučování hned po snídani."

„Dneska ráno mám první ročník Havraspáru s Nebelvírem." první věc, která upoutala mojí mysl, bylo prohlášení že Nebelvír má lektvary s Havraspárem. Sevovi se nejspíš povedlo konečně někoho přesvědčit o tom, že Zmijozel a Nebelvír v jedné třídě s nebezpečnými lektvary není dobrý nápad. A hned po tom mi došlo...