Nezapomněl jsem na tebe

Kapitola 1: Dopisy

Dneska byl ten den. Den na který jsem já a dvojčata čekaly. Remus se po osmi letech odstěhoval zpět do Británie, protože Teddy dostal svůj dopis o přijetí do Bradavic. Příští školní rok bude začínat svůj čtvrtý ročník a Remus na něj byl tolik pyšný. Teddymu se ve škole tolik dařilo a jako správný Havraspár to samozřejmě dokazoval. Byl nejlepší ze svého ročníku a Remus z něj měl opravdu radost. Nikdy už se ale neoženil. Tonksovou miloval natolik, že se svojí lásky nedokázal vzdát, a já jsem věděl o čem mluví. Ty samé myšlenky pronásledovali i mě. Po našem přestěhování jsem se konečně zabil svých nočních můr a před narozením Elizabeth a Lucase jsem se po tolika letech konečně vyspal. Bylo to stejné jako když ... ne nad tím bych neměl přemýšlet. Prostě jsem se vyspal.

Po dlouhé konverzaci společně s Dracem jeho manželkou Kate, Remem a Poppy jsme se shodli na tom, že pokud dvojčatům přijde jejich dopis z Bradavic, odstěhujeme se zpět do Británie. Poppy se také stýskalo po své vlasti a kdo jsem já abych jí bránil vrátit se. Takže i kdyby Lizy a Luke nedostali svoje dopisy, Poppy by se vrátila s Remusem a Teddym, kteří sem jezdili každé léto na prázdniny. Na každé prázdniny. Pořád to byl jejich domov a oni se sem vždy těšili. Draco, se taky těšil a to jenom díky Kate, které ho ujistila, že jí to nevadí a Dracovi dvě děti byli nadšené, že se podívají na jiný kontinent. Cestovali jsme často. Viděli jsme spoustu památek a neučili jsme se hodně o Americké historii. Jak kouzelnické tak té mudlovské. Tuhle zemi jsem miloval. Dávala tolik možností, kolik si jen člověk přeje a byl jsem zde šťastný. Británie mě nelákala zpátky ale byl jsem ochotný udělat to pro svoje děti.

Pokud jde o ně. Vždy jsem jim vyprávěl tolik příběhů. Nechtěl jsem jim nikdy lhát a taky jsem to nikdy neudělal, takže když se zeptali na svojí maminku, věděl jsem že je čas na to říct jim jak se skutečně narodili a kdo je jejich skutečný otec. Fakt, že mají dva otce přijali docela dobře. Rychle jsem utnul otázky jak je to možné. Na toto téma byli ještě moc malý.

Věděli celou pravdu. Věděli kdo jsem já, a že jsem v Británii slavný, protože jsem dvakrát zabil Voldemorta, svoje jméno Potter jsem si nechal. Za ty roky jsem si zvykl na nějakou popularitu. Tady v NY mě lidé sice znali ale nebylo to takové jako v Británii. Svojí lékařskou praxi jsem sice vedl pod jménem Evans, právě proto, že jsem nechtěl aby na mě lidé zírali. Jak jsem řekl, znají mě tady ale i mezi nimi se nejdou tací, kteří vždy najdou příležitost na velice osobní otázky. Nikdy nikdo ale tuto informaci nevynesl ven z Ameriky. Byl jsem za to rád. Možná to bylo i díky tomu, že náš dům byl pod Fideliem a nemohli se sem dostat žádné sovy, které tu nemají co dělat.

Co se týkalo mého útěku, Gringottovi často první tři roky posílali sovy s tím, že u nich je kupa dopisů, které čekají na otevření. Až třetí rok jsem jim odpověděl zpět kde jsem jim napsal, ať všechny dopisy zničí a udělají to i se všemi budoucími. Pak už jsem měl konečně pokoj od zbytečných připomínek svého starého života.

Ten mě ale dnes po jedenácti letech dohnal. Nechápu jak se to stalo, no ale stalo se to. Dvojčata se narodila třicátého července, takže jsem si nadělil předčasný narozeninový dárek. Měli se sice narodit o dva týdny déle ale Lucas se rozhodl, že chce ven a je mu jedno kolikátého je. Dva týdny nebyli tak strašné a tak nemuseli dvojčata mít žádnou speciální péči. Elizabeth sice zdědila stejnou oční vadu jako já, ale trvala na tom, že jí brýle nevadí a nechce svůj zrak vyléčit. Navzdory tomu jí brýle skutečně slušeli. Já sám jsem si svůj zrak vyléčil těsně po narození dvojčat, protože lektvar, který mi měl zajistit obnovu zraku se nesměl brát během těhotenství. Takže jsem musel chvilku počkat. Ale nosil jsem brýle skoro sedmnáct let, takže devět měsíců navíc už jsem odbyl pouze mávnutím ruky.