Nezapomněl jsem na tebe

Kapitola 2: Rozhovory

Po krátké prohlídce hradu a přemlouvání, že zítra toho uvidí mnohem víc než přijedou studenti do Bradavic, jsem konečně ty dva přesvědčil o spánku a o tom, že zítra to bude skutečně náročné. Než jsem se otočil, čekali ve svých postelích a na přání dobré noci. Zvykl jsem si na to, že Lucas tento projev náklonosti nevyžaduje, ale vidím na něm, že je rád za každé pohlazení, a polibek na čelo i když to nahlas nikdy nepřizná. Je si svému otci podobný víc, než jsem si dokázal připustit. Přiznávám, s Lucasem jsem do jeho pěti let trochu bojoval ale nakonec přijal všechnu lásku kterou dostával. Nikdy jsem vlastně nezjistil co se stalo, a proč byl tak dlouho odtažitý. A nevěděl jsem to dodnes, chtěl jsem z něj dostat co se stalo, ale pak jsem si řekl, že pro něj bude lepší, když za mnou přijde on sám a řekne mi to až se na to bude cítit. Nechtěl jsem ho vystrašit ještě víc než byl, a věděl jsem, že kdybych na něj tlačil, nikdy by mi neřekl co se stalo. Lizy byla naopak ta která se ráda mazlila. I ve svých jedenácti letech. Nikdy mě to neomrzí, jen bych si přál aby takový náznak vyjádřil i Lucas. Neříkám, že neobejme ale nedělá to bezdůvodně.

„Lucasi, pamatuješ co jsme si řekli, když přišly vaše dopisy?" kývl hlavou ale stále měl na tváři smutný výraz. „A mohl by jsi mi to prosím zopakovat?" potřeboval jsem ujištění, že můj syn bude vědět, že skutečně nezáleží na tom, v jaké koleji skončí.

„Že nás budeš mít rád stejně ať už skončíme v jakékoliv koleji a že žádná není špatná." to jsou přesně ta slova, která jsem chtěl slyšet, ale z Lucasova hlasu bylo znát, že o tom není na sto procent přesvědčený.

„Luku, a myslím to vážně. Nezáleží na tom. Jsi můj syn a já tě budu skutečně milovat stejně ať už skončíš v jakékoliv koleji. Řekni mi, kam by jsi chtěl jít." vím že nezáleží na slovech a přání dítěte do jaké koleje chce. Já jsem udělal tu chybu, že jsem ve svých jedenácti letech uvěřil špatným slovům o Zmijozelu, s po letech zjišťuji, že jsem skutečně víc Zmijozel než Nebelvír.

„Chtěl bych do Havraspáru jako je Teddy." ano jejich bratranec jim často vyprávěl o svých zážitcích z Havraspáru, ale měl jsem pocit, že to není jeho přesné přání.

„Kam by jsi chtěl skutečně." kousl se do spodního rtu, protože moc dobře věděl, že jsem na něm poznal. Nikdy nelhal, a ani teď to neudělal, jen jsem na něm viděl že toto není jeho skutečné přání.

„Chtěl bych do Zmijozelu. Strýček Draco vždycky vyprávěl spoustu příběhů o té koleji a líbilo by se mi tam, ale taky říkal, že když jste spolu chodili do školy byl Zmijozel označený jako špatná kolej. A i ty jsi říkal, že jsi neměl rád Zmijozeli." takže toto je jádro celého problému. Zhluboka jsem se nadechl a volil jsem správná slova abych náhodou neřekl nic špatně a něžně jsem pohladil jeho věčně trčící vlasy.

„Lucasi. Tohle bylo za mích školních let. Podle Teddyho vyprávění víme, že dnes tomu tak není a Zmijozel není to co býval. Nehledě na to, váš otec je Zmijozel a strýček Draco taky, to ale přece víš. Jsem si jistý, že na Zmijozelu není nic špatného a když nad tím přemýšlím nikdy na něm nic špatného nebylo. Nevyroste z tebe špatný člověk, pokud tě trápí tohle, a já budu opravdu a upřímně šťastný když se tam dostaneš. Já sám jsem měl být ve Zmijozelu. Teď ale spát. Toto je vyprávění na jindy a nás tři čeká zítra velice náročný den." ani jsem si nevšiml, že Elizabeth už usnula, ale dostalo se mi dalšího vzácného objetí mého syna společně se stydlivým polibkem na tvář. Teď teprve bylo vše jak má být, ale věděl jsem, že svému synovi budu muset dokázat svá slova. Že skutečně nezáleží na tom, jaké kolejní barvy bude mít na sobě.

Zhrozil jsem se, když jsem na hodinách v útulném obývacím pokoji viděl, kolik je hodin. Bylo půl dvanácté a normálně v tuto dobu už spím. Jak jsem jen mohl dopustit, aby šli děti spát tak pozdě? Bohužel zaklepání na dveře naznačovalo, že ani já hned tak spát nepůjdu. A když jsem ty dveře otevřel, chtěl jsem aby mě ovládla ona Zmijozelská stránka a zase ty dveře zavřela. Jenže jsem se nedokázal pohnout. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani pozdrav. Tušil jsem, že k tomu setkání dřív nebo později dojde, jenže jsem doufal v to později než dřív.