Nezapomněl jsem na tebe

Kapitola 6: Rodina

„Jak se cítíš?"

Byl pátek večer a Sev ležel na lůžku v nemocničním křídle. Po prostudování kopie rukopisu, který jsem dostal do ruky, se toto odstranění ukázalo jako jediné možné. Skutečně jsem nikde nedokázal najít žádný další způsob. A pokud tohle byla Sevova jediná naděje, nechtěl jsem mu jí brát i když věděl jak je to bolestivé. Ale splnil svou část o lektvaru proti bolesti, který se v poslední části odstranění ukázal jako zbytečný. Měl se nechat uspat. Po skončení jak jinak omdlel a po dvou hodinách mého strachu se konečně probral.

Podíval se na svoje levé předloktí a na tváři se mu objevil náznak úsměvu. Samozřejmě, že to fungovalo. Nepochyboval jsem o tom, že Sev našel skutečně účinné odstranění a vlastně jsem byl rád, že požádal mě o provedení procedury. Za Poppy by nejspíš nikdy nešel a raději by to udělal sám.

„Svobodný." to pro mě byla uspokojivá odpověď a chápal jsem že se tak cítí. Konečně se dokázal zbavit svého statusu Smrtijeda. A doufám, že se tak bude cítit i Draco, až zjistí, že jsme našli způsob, který on hledal od té doby, co skončila válka. „Děkuji ti." nebylo za co. Kdyby to bylo naopak udělal by to pro mě taky. Už několikrát jsem se o tom přesvědčil. Udělal by pro mě první poslední a já pro něj také. Byla to vzájemná důvěra, která se nezlomila ani po jedenácti letech.

„Není za co. Udělal by jsi to pro mě taky." záblesk pochopení zajiskřil v jeho očích ale nemohl jsem tu zůstat celou noc. Pár seslaných diagnostických kouzel ukázalo, že Seva nic nebolí, není po zásahu kouzlem nijak zraněný a mohl tak teda v klidu odejít. A zatímco jsem se chystal na svůj vlastní odchod z nemocničního křídla, mi do dveří vtrhla skupinka Mrzimorů a levitovali za sebou jednoho studenta Havraspáru. Poznal jsem ho okamžitě. Byl to Teddy Lupin.

„Řekne mi někdo z vás co se stalo?" rychlá prohlídka poukázala na následky nějaké rvačky nebo pádu ze schodů. Byl tak polámaný, že kdyby šel dobrovolně k Vrbě mlátičce, dopadl by mnohem lépe, než v jakém stavu se nachází.

„Našli jsme ho v chodbě ve třetím patře. Nevíme co se stalo, pane." to trochu komplikovalo situaci, ale nebylo to nemožné. Než jsem mu mohl začít podávat lektvary a napravovat zlomené prsty na rukou, musel jsem ho nejdřív zkontrolovat na kletby a zaklínadla, kterým mohl být vystaven. Nevěděli jsme co se stalo, takže tohle byl, podle lékouzelnické přísahy, jediný postup, který jsem mohl zvolit.

Když se prokázalo, že není pod žádnou nebezpečnou kletbou, mohl jsem se pustit do práce. Zranění skutečně prokázalo, že se jednalo o rvačku, a Teddy čelil mnohem silnějšímu protivníkovi než byl on sám. Trochu mě zajímalo kolikrát ho udeřili do jeho zcela zlomeného předloktí a Teddy měl tak trochu štěstí, že je v bezvědomí, protože to bude bolestivý proces.

Mezi Mrzimorskými studenty jsem poznal jednoho ze sedmého ročníku, který chodil na moje hodiny.

„Pane Ackereely, budu potřebovat vaší pomoc, pokud to bude možné." ten kluk jenom kývl hlavou, sundal ze sebe hábit a poslal zbytek svých kamarádů pryč z ošetřovny, za což jsem mu byl vděčný. „Doneste ze skladu lektvarů Kostirost, lektvar proti bolesti, silnější lektvar pro bezesný spánek, krevdoplňující lektvar a mast na modřiny a lehké tržné rány." další kývnutí a odešel hledat přesně to, co měl.

Teddyho nos byl vážně oříšek. Nechápu jak se někomu povedlo mu ho zlomit na dvakrát, ale skutečně jsem na to teď díval. Tiché zakňučení naznačovalo, že to nebude dlouho trvat a Teddy se za malou chvíli probere z bezvědomí, takže zatím bylo třeba pracovat na lehčích zraněních, než mi Ackereely vtiskl do ruky lahvičku s Bezesným spánkem než odešel pro zbytek požadovaných položek. Pokud jsem si dobře vzpomínal, nechtěl být léčitelem. Nechodil na dobrovolnou pomoc na ošetřovnu, ale pokud by chtěl, neztratil by se v tomto oboru. Byl to docela šikovný kluk.